♦ román na pokračování aneb byla jednou jedna KAPELA
♦ mí NEJOBLÍBENĚJŠÍ BLOGGEŘI

Do dna!

Jelikož jsem ve vrcholný fázi přípravy narozeninovýho mecheche pro stařešiny, mám čas hodnotit párty roky krok za krokem. Člověk by si mohl myslet, že je to pořád stejný, cíl je jasnej a tím to hasne. Velkej omyl. Zkrátka je třeba napsat vědeckou zprávu, aby si náhodou někdo nezkoušel myslet, že párty není žádná věda. Páč je.

Období experimentální 
Skupinka dvou a více osob se sejde na jakémkoliv místě a pije, co bylo u ťamanů nejlevnější případně to, co ukradli doma. Experimentátor zkrátka není žádná fajnovka. Kdo se neopije, ten to věrohodně předstírá a všichni jsou spokojeni.

Období kvantitativní
Potom, co se experimentátor několikrát odrovnal nejhorším patokem, vybudoval si dostatečnou imunitu, aby mohl začít lámat rekordy. Zatímco dřív stačil pro pět lidí jeden krabicák, teď si každej syslí to svoje. Z luhů a hájů se mladí a nadějní začínají stahovat do špatnejch hospod, kde jim bez keců nalejou, případně využívají nepřítomnosti rodičů. Čím víc chlastu se sežene, tím líp. A mejdan nekončí, dokud se to všechno nevypije.

Období pivní (kdo neprožil pivní období, ten neexistuje, protože pivo je nápoj králů)
Skončí léto, na lavičce v parku začíná táhnout, takže je potřeba najít jiný útočiště. Ideální čas vybrat si svoji oblíbenou hospodu (a s příchodem jara ji neopustit). Období pivní je vůbec nejhezčí věc. Pivo je levný, je ho hodně a lidi nad ním celej večer seděj a diskutujou. Ideální nápoj pro splnění pitnýho režimu. V pivním období taky potkáš ty nejlepší lidi, protože strávíš hodně času sezením a povídáním a to bys s ňákejma vylízanejma kokotama nevydržel, neasi.

Období kvalitativní
Hospody jsou fajn, ale jak člověk stárne, začíná mu vonět pohodlnej gauč a teplá večeře spíš než zakouřená putyka. Když je v nabídce taky krb a nebo bazén, to je teprve žrádlo. Tuzemák se přesunul na seznam vypijem, když už teda nic jinýho nebude, aby udělal místo kubánskýmu rumu, kterej sis poctivě koupil, nikoliv ukradl v tátově pracovně. Kromě nápojů vyžaduje tenhle opilej taky jídlo, ovšem chipsy nebo popcorn se za jídlo teda rozhodně nepočítaj (což neznamená, že nejsou vítaný).

Období zoufalý
Život je prase a občas se zvrhne. Někdo to vyhraje a je z něj příjemnej, vyzrálej kvalitář. Jiným se nepoštěstí. Díky tomu ve sladkých dvaceti vídáme na mejdanech pro mladý všechny ty zoufalý vyžilý fosilní mumie v minišatech, zdravíme Madonnu, případně oslizlý seladony, jak se mezi mladý a krásný marně snažej vetřít a nakrást si kus mládí.

Období fatální
Lze ho shrnout heslem sex, drogy a rock'n'roll. Poštěstí se jen několika málo vyvoleným, ale stojí za to, protože jeho oběti se zapisujou do dějin. A v tom případě je o co stát. Zvedni sklenku.


Tak si třeba vyber, za jakej tým kopeš. Já jsem pohodlnej kvalitář, i když alkohol rodičům ještě občas kradu. Všechno má svý mouchy, no. Třeba časem...

Padesát odstínů nudy

Strhnul mě dav, viděla jsem to. Už předem jsem si nedělala velký naděje. Filmy o tragický blbce, ze který se vyklube úžasná žena vamp nepovažuju za nějaký must-see díla. Je to vždycky stejný, idiotka potřebuje jen trochu péče a hned strčí všechny top buchty, který se jí roky posmívaly, do kapsy. A marný třicítky maj hned naději, že si pro ně přijede ten princ a konečně taky zažijou romantiku, kterou zatím slýchaly jen přes zeď, kde bydlí ta svině sexy právnička (která si ten titul samozřejmě vyšukala, protože sexy holky nejsou nikdy chytrý) a její svalnatej přítel (co na ní jako vidí).

Nakonec mě ten film ale překvapil. Byl ještě blbější a trapnější. Hned na začátek bych teda ráda zmínila, že obsazení asi vybíral totální mongol, jinak si nedovedu vysvětlit, proč ten úžasnej párek nadrženců hrajou lidi, mezi kterýma to vůbec, ale vůbec nejiskří. Což je věc, která se v podobným žánru tak nějak očekává. Ale to je jen první kruh pekla, dál je to horší. Dialogy jsou tak blbý, že můžou směle konkurovat Ordinaci v růžový zahradě, Grey se vytvale tváří, jako by měl v prdeli zaraženej anální kolík a ohromně si to užíval. A korunuje to slavná Anastasie, zastydlý jelito, který chce naplácat, ale přitom jen přemejšlí, jak Greye dostat  pod pantofel a pak o tom vyprávět stejně tupejm kámoškám u kafíčka.

Není to vtipný, není to chytrý a už vůbec to není sexy, pokud ti teda není dvanáct. Nebo nejsi-li blbá stará panna. Mluvit o tomhle paskvilu jako o záležitosti, která rozparádí každou ženskou, chytne jí za srdíčko a navlhčí kalhotky, je těžce nadnesený. Dlouho jsem si myslela, že neuvidim blbější erotickej film, než Emanuela, ale Olymp byl pokořen. To zase někdy půjdu do kina...

PS: Sprosťákům jako já doporučuju radši léty prověřený filmy - Betty Blue, Eyes Wide Shut, Henry & June, Basic Instinkt nebo Trans-Europ-Express.

Kdybys uměl lítat

Pravděpodobně bys neměl tolik prošoupaný podrážky. Jestli někdo čekal na ňákou romantiku, tak tady teda ne. Technika mě opět nenávidí, nefunguje mi řádek s interpunkcí na notebookový klávesnici, jsem proto zlostná a neobměkčil mě ani David Beckham u Kimmela (přestože pro Beckhama mám od tý doby, co přestal bejt fotbalista a stal se z něj chlap, slabost). Počítala jsem s tím, že spolu s notebookem prožijeme víc než čtyři ubohý roky. Že mě doprovodí k oltáři, k rozvodovýmu právníkovi, k dalšímu oltáři a pak že nás spolu pohřběj a tak. Další krutá rána po nedávný katastrofě, kdy se mobil pokusil o sebevraždu skokem ze schodů a rozbil si přitom čelní sklo. Pomíjivost technických vymožeností je jeden z důvodů, proč k nim nemám příliš kladnej vztah. Jsem už velká holka, chci hodnoty, který něco vydržej.

Jenže teď už třetí hodinu čekám, až se mi zaktualizuje software telefonu, takže klávesnicový problémy musej stranou. Přečetla bych si knihu, ale po přelouskání kompletního Murakamiho nemůžu najít takovou, která by mě zaujala. A ne, fakt si nechci přečíst Padesát odstínů šedi, to je pro nemožný zoufalky s fakt ubohým milostným životem, bydlenky z mimibazaru a patnáctiletý naivky. Teda dost mě baví Nesbo (a to i ten dětskej), ale zároveň se pak dost bojim, takže Jaguára zatím schovávám pod postelí na někdy jindy. Celkově mě poslední dobou docela často přepadá paranoia, že bych si asi měla udělat zbroják, projít kurzem přežití a přihlásit se na thajskej box, karate, judo a krav maga, jinak jsem hrozně ohroženej druh. Když jsem předloni po třech měsících přemáhání dočetla Sněhuláka, bála jsem se v podstatě každý vločky, takže Jaguár si prostě musí ještě poležet, až budu o něco míň paranoidní psychouš.

Zase směřuju od nikud nikam, ale musím se vykecat, abych mohla psát jiný, lepší a smysluplný věci. Na psacím stroji, protože ten nepotřebuje izolepu ani aktualizace ani po mě nepožaduje, abych zvážila výměnu baterie. Předpokládám, že ráno mě požádá o snídani. Chtěla bych žít tak před čtyřiceti rokama v Los Angeles. Rozhodně by mi slušelo. Nesnáším techniku. Tímhle tempem tak za další tři hodiny dobrou. LA, vrať se. 

Sebehumor někdy bolí

V úterý jsme s Bí přemejšlely, jak těžký asi je dostat se na stránky Dnes nosím. Tak jsme se vsadily. Miluju sázky. Vím, je to jasný goodbye to money, ale stejně. A aby to bylo zajímavější, poslaly jsme jim děsně ujetej vohoz. Bí byla přesvědčená, že to bude trvat věky a když mi po deseti minutách přišla odpověď v 15.05 jsi tam, smála se, že si teda na ten květen počká (závist, páč jí nikdo nezveřejní, hehe). Jenže nešlo o květen. Bylo to 15:05. Ono vítězství ale nebylo ani tak moje, jako spíš Pyrrhovo. Jsem zveřejněná na Dnes nosím v šílených mamčiných kalhotách:


Jo, a taky jsem měla cosplay paruku, no. Ty kalhoty mi každopádně připadaj horší. Né, že by byly špatný, jsou super. Akorát že na mámě v ňáký její hipísácký kombinaci. Ne na mě. Kdo zná Leninu, ví, že květovaným věcem zrovna nefandí. Ani barevným věcem. Lenina je Batman. Paruka mi samozřejmě špatná nepřipadá, protože je to známka punku, neasi. Jo, teď lžu. Poník, ty krávo. Tak na maškarák jakože fajné. Ale dary se neodmítaj, pitomý nápady jakbysmet. Rozhodně největší sebezapření mě potom stálo napsat do komentářů díky za všechny názory, já jsem s výsledkem spokojená, protože bych si radši asi uřízla nohu než jít takhle oděná mezi lidi. Jenže sázka je sázka. Malý, smutný vítězství za to stálo. 

Jo a jsem na sebe dost hrdá, protože i když mám téměř invalidní ruku, dodržuju denní pohybovej plán a nestydim se v plavkách. Lepší, veselejší victory. Mějte se nejlíp a dělejte si ze sebe humor, pac a pusu L. 

Před usnutím

Uvidět vlastní chybu je první krok, jak se z ní co nejlíp poučit. Ráno jsem byla nevyspalá, protivná a navíc mě zdeptal telefon od někoho, kdo už dávno nemá v mým životě pevný místo, jenže mi pořád chyběla odvaha zamknout dveře a zahodit klíč. A proto se dycinky nechám tak trochu vykolejit a jsem bručoun. Protože hejt dělá den, neasi. Náladu mi zvedla zpráva od novýho idola (kdo nemá pravidelně ňáký nový idoly, jako by nebyl). Chvíli jsem váhala, nadávala a pak jsem to riskla. Svěřila jsem mu, co mě trápí. Jako pánové, ono to pomohlo.

Ne, nemyslím si, že sdílená strast, poloviční strast. To jenom jak jsem automaticky kontrolovala řádky kvůli gramatickým nemožnostem, došlo mi, jak nehorázně blbá věc mě tíží. Jak strašně malicherný je to moje obrovský utrpení. Werther by se mi vysmál. Já se nakonec taky musela smát. Vlastně je to celý tak trochu komický, jak někdy zapomínáme na pořádný hodnoty a brodíme se v marastu pitomostí, čistě z vlastní omezenosti a sebestřednosti, když přitom stačí jen trocha tý korektury. Je potřeba se mít rád, to si netroufám popírat. Je potřeba věřit ve svoje přednosti. Ale umět si posypat hlavu popelem, když něco zesloníš, to je taky fajn schopnost. Nakonec jsem měla děsně super den. Obyčejně veselej a milej.

V hlavě mám zase o jednu debilitu míň. Díky ti, díky, rytíři.

Spěte sladce,
Lenina

Ženu ani květinou neuhodíš

Ale tak pobrečela jsem si. Hrozně hrozně hrozně krásný video.

Proč? Protože jsem muž.

Přemejšlet, až potom mluvit

Přišla mi dneska esemeska od neznámýho čísla. Taková ta hromadá k hezkýmu roku 2015, na který slušný lidi odpovídaj a já to odkládám už tak dlouho, že je to promlčený. Tak jsem googlovala. A další vzpomínka je teď k pousmání.

Jela jsem tenkrát do Prahy vstříc prvnímu tejdnu školy s obrovským kufrem a hlavou prázdninově dutou. Na sedadlo vedle se na poslední chvíli přiřítil milej kluk. Občas zvedl hlavu od novin a stydlivě se usmál. No konečný se rozjel tradiční boj o to, kdo jako první vystoupí z autobusu. Nejmíň oblíbená chvíle, průbojnost není moje silná vlastnost, tak jsem tam vyčkávala, občas se zvedla, ale nastartovanej cestující za mnou mě rychle vrátil do sedadla. Vzdala jsem to a začala se smát. A stydlivej kluk, blokovanej mým nerozhodným zadkem, se rozchechtal se mnou. Pak jsme si asi hodinu povídali, takže jsem přejela tři stanice. 

Vyměnili jsme si čísla. A fakt se ozval. Za pár dní jsme seděli nad Smíchovem a pili hnusný víno. Učitel fyziky na základce to prosím byl. Holky ho určitě milovaly. Kluci nejspíš taky. Kde trčel, když já se musela učit o magnetismu a elektrickým proudu... Byla jsem ohromená, takže jsem nestihla plácat blbosti. Na podruhý moje nadšení už lehce odpadlo, takže jsem se rozhodla bejt vtipná. Podělit se o dojmy z novýho života a nový křesťanský školy, která pro mě jakožto ateistu byla hlubokou studnou inspirace. Všichni maj rádi vtipy o Bohu. Znáte ten o hřebíkách?

Jde takhle farář po městě, kouká, že starej Mlejnek sedí před svým nově otevřeným železářstvím a vypadá sklesla.
"Co je vám, pane Mlejnek?"
"Ale, syn říkal, chce to dobrou reklamu, ale já se v těhlech věcech nevyznám, pane farář! Dva dny o tom přemejšlím a pořád mě nic nenapadá!"
"Myslete večer na našeho Pána, pomodlete se k němu, on vás v tom nenechá."
A taky že jo, druhej den běží Mlejnek pro faráře, že je hotovo. Farář vyrazí zvědavě k obchodu. Na něm visí transparent tři na pět metrů, na transparentu Ježíš přitlučenej na kříži a nad hlavou slogan NAŠE HŘEBÍKY UDRŽÍ VŠECHNO!
"Co jste to provedl, Mlejnku? Takhle se rouhat, to musíte předělat!" zařval farář.
Mlejnek smutně stáhl plachtu a dal se do přemejšlení. O půlnoci ho konečně můza praštila přes nos. 
Ráno se farář rychle obleče a vyrazí k železářství na kontrolu. Mlejnek už ho trpělivě očekává a dme se pýchou, div nepraskne. Farář roztáhne plachtu. Na ní visí kříž, pod ním se v bahně válí Ježíš a celou scénu korunuje nápis S NAŠIMI HŘEBÍKY BY SE TO NESTALO!

Špatnejch vtipů bylo samozřejmě víc. Taky sranda, kamarádka bydlela u jeptišek, který občas hrajou basketbal. Co myslíš, hrajou ho v tom batmanským plášti? Těšíš se na Velikonoce, jo? Já moc ne, nefandím násilí a stejně je to celý blbost, vždyť křesťani oslavujou člověka, kterej byl vlastně zombie. Ha ha ha. Po mým dvouhodinovým monologu jsme se rozloučili. Už nenapsal. Nejdřív jsem myslela, že jsem prostě moc mluvila. Ale bylo to horší. Jo, on byl totiž křesťan. Google ho našel na křesťanský seznamce (WTF?!) a v nějakým církevním spolku. Teoreticky mě to mohlo napadnout, protože měl na krku křížek. Jenže já mám křížů spoustu a věřím leda na jednorožce (protože jsou a basta fidli).

Samozřejmě není čeho litovat, jednak jsem si to zasloužila, druhak to byl fyzikář (jsou to přeci jen divný lidi). Co se víry týče, nehodlám měnit svoje přesvědčení, že Bůh je ten potetovanej sexy chlap, kterej mi doma přitluče poličku, vezme mě na záda, když fňuknu, že mě z těch podpatků bolej nohy, sní, co mu navařím a i v šedesáti bude tak trochu kluk. 

Jen chci říct, že z toho plyne ponaučení, který je už v nadpisu, ale třeba je někdo taky pomalej a tak to bude muset přečíst až do konce.