Moje budoucnost je zase nejistá

Dneska mě politika zklamala podruhý a třetí šanci jí rozhodně nedám. Nejsem žádnej mesiáš, žejo.

Ne, že bych se o ní někdy nějak výrazně zajímala. K volbám chodím jen proto, že sufražetky trpěly, abych mohla a taky už je to taková rodinná tradice, nejdřív odvolit, pak na pivo. Nikdy jsem si tedanepřečetla ňákej volební program, rozhoduju se mezi topkou a ódéeskou podle toho, kdo má hezčí fotky, lepšího motýlka (Karel, neasi) nebo jestli si tykáme. Takže sufražetky asi stejně trpěj, protože takovou nezodpovědnost nad urnama asi nečekaly.

Když vyhrál Zeman prezidentský volby, bez ostychu jsem se zavřela v ložnici a brečela. Protože jsem to považovala a pořád ještě považuju za nejhorší věc, která se nám mohla stát - v čele republiky je parodie na čecháčka, ovar s arogancí, která se rozpíná jak vesmír. Vesnickej řepan, kterej nad pátou becherovkou nadává na ty internety, pasy, vlasy, shazuje uznávaný lidi a chová se tak nějak jako rodinka, co po letech škudlení poprvý vyrazila na dovolenou, v kufru pět piv, chleba, mezery vycpat vajíčkama, doufám táto, že nám tam nebudou vařit ňáký ty chobotnice nebo co voni tak žerou, prasata a jestli nedojíš snídani, vem to do kapsy na pozdějc.

Zákaz kouření v restauracích, to je druhej podraz. Protože jsem tu mockrát psala, jak chci mít jednou malej francouzskej podnik s bagetama, kafem a CIGARETAMA, protože jednak je to sexy thing a druhak kafe, cigára a bagety prostě patřej k sobě. Bez cigaret neni Francie, Brad Pitt je jen poloviční frajer a Jima Jarmusche promítnou nový generaci jen jako zvrlíka a mezinárodního zločince.

Jisteže, už jsem slyšela o rakovině a dýchacích potížích a tohlcento támhle a taky tuším, že se s tím budu muset smířit, na bistro se vykašlat a bagety, kafe a cigára servírovat pouze drahým přátelům doma na zahradě. Jen jsem si chtěla zanadávat, protože v moři mlhavý nejistoty, co mě v budoucnu čeká, bylo to francouzský bistro pevnej, zářící bod. Ne, cigára nejsou maličkost, kterou lze hodit přes palubu. Ano, stále nekouřím. Ale zastávám se těch, co nejsou zbabělci a vydrželi. Fandím vám, sejdem se na zahradě!

Skoropohádka

V Nise u Bati byl dneska hrozně milej kluk. Když mi poprvý přišel nabídnout pomoc přijde, roztomile koktal (a to netušil, že se chce upsat ďáblu). A potom trpělivě čekal v obležení krabic plných mý vášně a trpěl všechny manýry. Na deset minut jsem byla Popelka, když znova potkala prince. Nakonec mi podal ruku. Nechala jsem si jeden pár odložit, řekla jsem možná nashle a odešla ve starých botách. Nevrátila jsem se, čistě proto, že pohádky by němely furt končit. Přeju si aspoň jeden nekonečnej příběh. Můžem se někde náhodou potkat. A pak ještě tak třeba milionkrát. A v tejdnu tam zase musim, páč ty boty vážně chci. 

Do novýho tejdne s čistou hlavou

Změnit kompletně životní návyky není jen tak. Zvlášť když jde o zavedenej životní styl lenochoda, žejo. Ale stalo se. Kdosi mi říkal, že nejlepší je běhat nad ránem, kdy se svět teprve probouzí. Tak jsem se v půl šestý vyplížila do mžourajícího rána. A jak si tak běžím po nábřeží, vynořila se proti mě holka, který právě skončil víkend a pozorovala mě s povědomým úsměvem. Najednou mi to úplně došlo. Umřela ta část mýho já, kterou jsem měla nejradši.

Byla jsem ta holka, co se vrací v šest, v sedm a ohromně jsem si to užívala. Když to náhodou byla cesta hanby, užívala jsem si to ještě víc, protože proto. Nevadily mi rozteklý oči, jedenácticentimetrový podpatky v ruce ani že jsem občas zvracela u cesty, protože to je život na sto procent, neasi. Asi nejlepší na tom bylo, že mezi třetím pivem a kocovinou jsem byla docela normální. Jinak jsem spíš stydlivá, tichá až asociální (občas tejden nevylezu ven, protože hrozí, že bych mohla potkat ňáký lidi), což není žádnej med. Motala jsem se domů, milá, veselá a smála se všem, co měli namířeno do práce nebo nedejbože sportovali. Dneska jsem se oficiálně stala člověkem, kterým bych se ještě docela nedávno opovrhovala.

Nechci tu plakat nad včerejškem, abychom se dobře chápali. Jen dělám, co ostatní starý lidi - bilancuju. Ten ukrutnej posun. Místo pěti piv pět kilometrů, nuda. Jediná bídná věc je fakt, že David měl pravdu, od tý doby co nepiju jak Dán a cvičím, je mi podstatně líp (navenek i v hlavě). Zatracenej David. To já měla mít pravdu, hehe. Asi lekce. Pro jistotu teda pořád schovávám pár gramů trávy, abych, až ta dospělost překročí únosnou hranici, mohla trochu couvnout a vrátit se v čase. No možná to tak hrozný nebude. Kdo ví.

PS: Koupila jsem si nedávno závaží na kotníky a zápěstí. Když běžím, vypadám teď jako tuplovanej idiot. A včera se mi zdálo, že Kristen Steawrt byla vtipná. Apokalypsa?

Guess who's back, back again!

Co je nejhorší lidská slabost? Neschopnost odejít. Bohudík. Nemůžu si založit jinej blog, protože žádnej jinej blog nebude víc Lenina než tenhle. Se všema dobrejma i špatnejma článkama je to prostě život, tak, jak byl. Takže se Lassie vrátila. A dejchá.

Na chvíli jsem zaparkovala v přesvědčení, že blogovat je ztráta času, páč to dost času zkonzumuje. Bohužel nově nabytý chvíle brzo pohltily počítačový hry (ano, je mi skutečně třiadvacet, ehm šestnáct). Nemůžu nepsat, protože mám pořád co říct, dokonce i ve chvílích, kdy bych radši měla mlčet. Jen za poslední tejden se mi stalo tolik věcí, že bych nejradši okamžitě sepsala román Dubnová tragikomedie pro duševně chudé nebo takovýho něco, jenže ráno vstávám jako slušnej člověk už v deset, takže jindy, jindy, se vší parádou, se špinavýma detailama a vůbec tak se vším. Prostě ahoj, pac, stejskalo se mi, jsem unavená a nadšená, takže to možná nedává úplně smysl, ale zlepší se to.

A taky posílám spešl pozdrav Dominiku Fellnerovi, protože mi udělal píár na svý hodině a jeho hodiny patřej k těm stravitelným. Děkuju!

Do dna!

Jelikož jsem ve vrcholný fázi přípravy narozeninovýho mecheche pro stařešiny, mám čas hodnotit párty roky krok za krokem. Člověk by si mohl myslet, že je to pořád stejný, cíl je jasnej a tím to hasne. Velkej omyl. Zkrátka je třeba napsat vědeckou zprávu, aby si náhodou někdo nezkoušel myslet, že párty není žádná věda. Páč je.

Období experimentální 
Skupinka dvou a více osob se sejde na jakémkoliv místě a pije, co bylo u ťamanů nejlevnější případně to, co ukradli doma. Experimentátor zkrátka není žádná fajnovka. Kdo se neopije, ten to věrohodně předstírá a všichni jsou spokojeni.

Období kvantitativní
Potom, co se experimentátor několikrát odrovnal nejhorším patokem, vybudoval si dostatečnou imunitu, aby mohl začít lámat rekordy. Zatímco dřív stačil pro pět lidí jeden krabicák, teď si každej syslí to svoje. Z luhů a hájů se mladí a nadějní začínají stahovat do špatnejch hospod, kde jim bez keců nalejou, případně využívají nepřítomnosti rodičů. Čím víc chlastu se sežene, tím líp. A mejdan nekončí, dokud se to všechno nevypije.

Období pivní (kdo neprožil pivní období, ten neexistuje, protože pivo je nápoj králů)
Skončí léto, na lavičce v parku začíná táhnout, takže je potřeba najít jiný útočiště. Ideální čas vybrat si svoji oblíbenou hospodu (a s příchodem jara ji neopustit). Období pivní je vůbec nejhezčí věc. Pivo je levný, je ho hodně a lidi nad ním celej večer seděj a diskutujou. Ideální nápoj pro splnění pitnýho režimu. V pivním období taky potkáš ty nejlepší lidi, protože strávíš hodně času sezením a povídáním a to bys s ňákejma vylízanejma kokotama nevydržel, neasi.

Období kvalitativní
Hospody jsou fajn, ale jak člověk stárne, začíná mu vonět pohodlnej gauč a teplá večeře spíš než zakouřená putyka. Když je v nabídce taky krb a nebo bazén, to je teprve žrádlo. Tuzemák se přesunul na seznam vypijem, když už teda nic jinýho nebude, aby udělal místo kubánskýmu rumu, kterej sis poctivě koupil, nikoliv ukradl v tátově pracovně. Kromě nápojů vyžaduje tenhle opilej taky jídlo, ovšem chipsy nebo popcorn se za jídlo teda rozhodně nepočítaj (což neznamená, že nejsou vítaný).

Období zoufalý
Život je prase a občas se zvrhne. Někdo to vyhraje a je z něj příjemnej, vyzrálej kvalitář. Jiným se nepoštěstí. Díky tomu ve sladkých dvaceti vídáme na mejdanech pro mladý všechny ty zoufalý vyžilý fosilní mumie v minišatech, zdravíme Madonnu, případně oslizlý seladony, jak se mezi mladý a krásný marně snažej vetřít a nakrást si kus mládí.

Období fatální
Lze ho shrnout heslem sex, drogy a rock'n'roll. Poštěstí se jen několika málo vyvoleným, ale stojí za to, protože jeho oběti se zapisujou do dějin. A v tom případě je o co stát. Zvedni sklenku.


Tak si třeba vyber, za jakej tým kopeš. Já jsem pohodlnej kvalitář, i když alkohol rodičům ještě občas kradu. Všechno má svý mouchy, no. Třeba časem...

Kdybys uměl lítat

Pravděpodobně bys neměl tolik prošoupaný podrážky. Jestli někdo čekal na ňákou romantiku, tak tady teda ne. Technika mě opět nenávidí, nefunguje mi řádek s interpunkcí na notebookový klávesnici, jsem proto zlostná a neobměkčil mě ani David Beckham u Kimmela (přestože pro Beckhama mám od tý doby, co přestal bejt fotbalista a stal se z něj chlap, slabost). Počítala jsem s tím, že spolu s notebookem prožijeme víc než čtyři ubohý roky. Že mě doprovodí k oltáři, k rozvodovýmu právníkovi, k dalšímu oltáři a pak že nás spolu pohřběj a tak. Další krutá rána po nedávný katastrofě, kdy se mobil pokusil o sebevraždu skokem ze schodů a rozbil si přitom čelní sklo. Pomíjivost technických vymožeností je jeden z důvodů, proč k nim nemám příliš kladnej vztah. Jsem už velká holka, chci hodnoty, který něco vydržej.

Jenže teď už třetí hodinu čekám, až se mi zaktualizuje software telefonu, takže klávesnicový problémy musej stranou. Přečetla bych si knihu, ale po přelouskání kompletního Murakamiho nemůžu najít takovou, která by mě zaujala. A ne, fakt si nechci přečíst Padesát odstínů šedi, to je pro nemožný zoufalky s fakt ubohým milostným životem, bydlenky z mimibazaru a patnáctiletý naivky. Teda dost mě baví Nesbo (a to i ten dětskej), ale zároveň se pak dost bojim, takže Jaguára zatím schovávám pod postelí na někdy jindy. Celkově mě poslední dobou docela často přepadá paranoia, že bych si asi měla udělat zbroják, projít kurzem přežití a přihlásit se na thajskej box, karate, judo a krav maga, jinak jsem hrozně ohroženej druh. Když jsem předloni po třech měsících přemáhání dočetla Sněhuláka, bála jsem se v podstatě každý vločky, takže Jaguár si prostě musí ještě poležet, až budu o něco míň paranoidní psychouš.

Zase směřuju od nikud nikam, ale musím se vykecat, abych mohla psát jiný, lepší a smysluplný věci. Na psacím stroji, protože ten nepotřebuje izolepu ani aktualizace ani po mě nepožaduje, abych zvážila výměnu baterie. Předpokládám, že ráno mě požádá o snídani. Chtěla bych žít tak před čtyřiceti rokama v Los Angeles. Rozhodně by mi slušelo. Nesnáším techniku. Tímhle tempem tak za další tři hodiny dobrou. LA, vrať se. 

Před usnutím

Uvidět vlastní chybu je první krok, jak se z ní co nejlíp poučit. Ráno jsem byla nevyspalá, protivná a navíc mě zdeptal telefon od někoho, kdo už dávno nemá v mým životě pevný místo, jenže mi pořád chyběla odvaha zamknout dveře a zahodit klíč. A proto se dycinky nechám tak trochu vykolejit a jsem bručoun. Protože hejt dělá den, neasi. Náladu mi zvedla zpráva od novýho idola (kdo nemá pravidelně ňáký nový idoly, jako by nebyl). Chvíli jsem váhala, nadávala a pak jsem to riskla. Svěřila jsem mu, co mě trápí. Jako pánové, ono to pomohlo.

Ne, nemyslím si, že sdílená strast, poloviční strast. To jenom jak jsem automaticky kontrolovala řádky kvůli gramatickým nemožnostem, došlo mi, jak nehorázně blbá věc mě tíží. Jak strašně malicherný je to moje obrovský utrpení. Werther by se mi vysmál. Já se nakonec taky musela smát. Vlastně je to celý tak trochu komický, jak někdy zapomínáme na pořádný hodnoty a brodíme se v marastu pitomostí, čistě z vlastní omezenosti a sebestřednosti, když přitom stačí jen trocha tý korektury. Je potřeba se mít rád, to si netroufám popírat. Je potřeba věřit ve svoje přednosti. Ale umět si posypat hlavu popelem, když něco zesloníš, to je taky fajn schopnost. Nakonec jsem měla děsně super den. Obyčejně veselej a milej.

V hlavě mám zase o jednu debilitu míň. Díky ti, díky, rytíři.

Spěte sladce,
Lenina