17. dubna

Objednala jsem si nový holiny, protože proč ne. Když je nevyužiju teď, tak na RFP (Manu Chao, jedu za tebou) se neztratěj. Třpytivý hnusný gumový boty, to je prostě kauf, že jo. Adolf by si asi ustřík.


To já zas s láskou a mokrýma kalhotkama pozoruju, jak tričkovej proces spěje do velkýho finále. Nejspíš první a taky na dlouhou dobu poslední věc dotažená do konce. Bang bang. Takový jakože rádobyuspokojení, že jsem poslechla negativní ohlasy a zazdila obor, ve kterým jsem se chtěla angažovat a teď už na to nemám náladu.

Jednou rozhodně napíšu knihu o všech neuskutečněných snech, sexlistu a jak těžký je být v týhle době génius.

15. dubna

Takový to jakože si po příšerně nudným obědě chceš v klídečku dát kolečko kolem města, potom si zapálit a vypít kafe, ale chcanec tě nepustí z domu. Jsem frustrovaná a lituju, že jsem prodala svoje zebrovaný holiny.

Normální kluci asi vymřeli a nebo se někde udali. K dispozici jsou většinou jen blbečci, který nedaj dohromady větu, co by dávala smysl, knížky považujou za přežitek a nechoděj jako normální mužský na pivo, protože by jim to zkazilo jídelníček a všechno, páč teď jedou objemovku. A fňukaj jak starý báby na náměstí.

Šla jsem na rande na slepo, protože kámoška si myslela, že bysme se k sobě hodili. S čistým svědomím tu přísahám, že v životě už nechci strávit ani vteřinu svýho času s člověkem, kterej místo pátečního piva chodí do posilovny, poslouchá jenom mixy z Ibizy, páč to fakt nabíjí, když rýsuju, kočko, to zkus, Marka Twaina považuje za hokejistu a vůbec netuší, kdo je Woody Allen. A jako absolutní vrchol všeho NEZNÁ HLÁŠKY ZE SAMOTÁŘŮ!

Takže utekla jsem. Normálně zbaběle a what the fuck. Ani jsem nedopila to kafe, na který mám chuť už od rána. Cestou jsem nostalgicky vzpomínala na všechny krásný plnohodnotný chvíle s lidma, který mají co říct. Takový ty co milujou Jareda a Kerouaca a "kluci z kapely říkali, že už jednu holku mam..." a Kozla jako křen a tak. Možná si dneska na protest proti všem těm zdravožroutům osladím kafe, i když mi pak vůbec nechutná.

Jo a jestli zase budu někdy brečet, že si připadám osaměle, please, ignore it. Já si toho dokonalýho najdu sama, i když doteď to bylo krapet fiasko a mohlo by se zdát, že jsem nekompetentní, ale zdání klame.

PS: pivní pupek se dá shodit, ale debilita setrvá i přes značnou snahu udělat z neandrtálce aspoň poločlověka. Mysli na to, milá kamarádko a nejásej předčasně. 

Sbírka podpatkových omylů

Nikdo není neomylný, až na mě, přirozeně. Občas někam přijdeš a vidíš, že ses seknul. Občas to nevidíš a pak jsem tu já, drahý příteli, abych tě upozornila.

Miluju podpatky, víme, že jo. Lecjakej kus oblečení pozvednou do závratnejch výšin a je to radost, když se za tebou otáčej lidi. Ale v určitých případech je vážně lepší se jich vyvarovat, protože pak se otáčej ne kvůli tvojí úžasný auře, jenom se chtějí ujistit, jestli seš vážně takovej debil.

1. podpatky v hospodě
Tak zaprvý, kámoši (jakože fakt kámoši, né ty honibrci, co doufaj, že se jednou vožereš tak moc, že jim nakonec dáš) stejně neoceněj, že jsi kost, spíš se ti budou smát, protože kromě toho, že se z tebe rázem stane žirafa, cestou domů budeš pravděpodobně dost trpět. Páč v momentě kdy ani tenisky nezaručují pohyb vpřed, boty na podpatku zaručí, že to bude v lepším případě estráda a možná taky dlaha nebo sádra. Fakt, zkoušela jsem to a není to super.

PS. Ty, co oceněj, že jsi kost, většinou nejsou kámoši, ale blbečci, který nedokážou sbalit holku jinde než v hospodě, po tom, co do ní nalejou půlku ředěnýho Morgana a takový zas nestojej za pozornost. V hospodě se mnohem líp kalí v plackách.

2. podpatky na výletě, kde se předpokládá chůze
Vlastně k tomu procitnutí stačily jedny laborky. To jsme totiž takhle jednou v septimě ještě ani nesedli do lavice a pan profesor Milan udělal dobrej skutek, že prej je venku hezky a tak místo utrpení ve smradlavý třídě půjdeme na čerstvej vzduch. Vono to bylo fajn, dokud jsem nezjistila, že to ven,znamená na rozhlednu, která je logicky na kopci nad vesnicí. A povím vám, nešlo se mi dobře. Záviděla jsem všem lůzrům v pohorkách.

Spešl na hajking, 330 USD, neber to

12. dubna

4:24
Od devíti mám Scio testy, takže nemá cenu jít spát. Jsem konsternovaná z přístupu lidí, kterým volám. Nikdo nezvedá telefon. Nechutné. Nejsem moc opilá, jsem jenom společensky. Tento. Natáčím video, jakože report, nneasi. A mám postel plnou kebabu. Až se stanu prezidentem zeměkoule, tak uzákoním, aby se kebab v tortile vyráběl tak, aby nic nevypadávalo. Nejsem Jeníček a Mařenka. Nevím, jestli to video sdílet. Nemůžu najít pokoutníka, kterej se mnou oficiálně dva dny sdílí pokoj. Možná z něj už vyrostla tarantule. Musím sníst celej kebab, abych ho nepřikrmovala, neasi.

4:56
Je mi blbě z kebabu. Stýská se mipo rumu.

5:04
Nevím, jestli se smát, brečet nebo se jít vyčůrat.

7:08
Harakiri!

11:28
Scio si asi budu muset zopakovat, pah-pah.

13:28
Někdy je smrt vysvobození.

21:16
The Other Woman je hrozná sračka, Cameron Diaz je už dost trapná, prdel Nicky Minaj zabírá víc jak půlku záběru, ale stejně na to půjdu do kina. Asi protože Kate Upton. Kozy. Roku. Století. Zcela objektivně.

10. dubna

Dospěla jsem do krajního bodu zoufalství a.k.a. lonely man dinner (čínská polívka+pivo+cigáro) a jako nevim, co dělat. Né teď, ale celkově. Odmítám nemít životní poslání a tak, že jo. Ale prostě sorry, nevím, v čem jsem dobrá - jakože tak užitečně dobrá. Takový ty věci, který si napíšeš do životopisu třeba. Ne, že si dokážu nalakovat nehty za jednu minutu nebo jít z mejdanu rovnou do roboty. Že zvládnu spát 14 hodin denně a převlíct se na ples v autě. Namalovat strom a tak. Třikrát tejdně mám existenční krizi a to není pěkný ani cool. Ahoj, nechci bejt jako ty ovce, který potkávám. A tak by to chtělo plán, že jo.

Včerejší abstinence mi teda vůbec neprospěla. Otevřu si druhý pivo a budu nenávidět tenhle den. Čtvrtek je malej pátek. Pátek by se měl snažit, aby nebyl zkurvenej. Tadá. Hlavně mít sny.

Jaký si to uděláš, takový to máš

Deep as fuck! Ve dvě jsem zjistila, že mi chybí mobil. Ono fotit si jídlo asi prostě fakt nebude boží nápad, víme. Teď už je to ověřený. Bohudík ne všichni kradou (nebo to bude tím, že nikdo vážně nechce WP8, čemuž začínám pomalu rozumět), našla ho morální osoba a veze mi ho AŽ DOMŮ. Těch pět hodin je pro mě skličujících, protože se nemám jak zabavit. Vyloženě trpím. Což asi není zdravý. Takže jsem se rozhodla, že v rámci návratu ke kořenům vyrazím zase po letech na chalupu. Není tam signál ani telka (zato je tam flaška dvě rumu, hahá). V podstatě se vrátím do pravěku. Jestli to přežiju ve zdraví, tak si můžu udělat čárku, že to se mnou ještě není marný.

V rámci sebezlepšení bych se taky ráda naučila dělat sushi (páč nejlepší žrádlo), na druhou stranu nechci narušovat japonskou kulturu (nevěřím, že osoba, která nepobyla v Japonsku ani deset vteřin, dokáže uplácat fakt dobrý sushi, i když spousta lidí si myslí, že jeho verze s rýží z Lidlu je zcela autentická a když nemáš tuňáka, dej tam kuře) a nakonec, proč se s tím patlat, když si to můžu koupit, že jo. Možná bych mohla uvažovat o zřízení sushibaru a být tak pořád u zdroje. Jakože samozřejmě časem. Teď mám spoustu práce s vymejšlením, jak dostat na Bowling gauč (tak, aby na něm bylo vždycky volno, když vvstoupím do dvěří, doživotní reservé). O víkendu jsem totiž v Doubravě objevila kouzlo hospody s gaučema. Bez ohledu na to, jak vypadaj, je to prostě o 400 % lepší než židle (nebo ty idiotský lavice v boxech). Takže tak, můj život dostává směr. Hezkej tejden!

Předposlední stopka

Cumulonimbus a In Touch na předposlední zastávce jarního park(t)ůr.

Eventu TU. Krásný a decentní obrázek má na svědomí geniální a ostřílenej grafik najatej Morokweng, kteří též zabékají. Doporučenej způsob dopravy najdeš v eventu.

Go for it!

3. dubna

Čtu On the road. Tentokrát jedním dechem. Jako by se mezi řádkama schovávalo všechno to, po čem toužím, ale na co nemám koule. Jo, Amerika, to je pro mě synonymum nemožný na počkání, zázraky do tří dnů. Sal a Dean věčně bez peněz, ale stejně pořád na plný obrátky. Člověka to jejich putování nadchne a osloví, nevěřím, že by to mohlo být jinak. Ale stejně další den sedíš na zadku a čekáš, že se něco samo změní.

Potkala jsem jen pár Američanů, vlastně moc málo na to, abych mohla generalizovat. Neklidný srdce mají každopádně všichni z nich. Přišli sem s holým zadkem a ohromnou touhou mít se líp. Nefňukali, makali. To jejich odhodlání bych si přála mít. Děsej mě všechny začátky. Někdy tak moc, že se přes ně nedostanu dál. Zbytečně, to vím. Ale přece. Dneska jsem vyhodila hromadu věcí, aby se mi líp začínalo. Ale necítím se líp. Hlavně co se rozpršelo a mohla jsem si lehnout do postele.

Třeba ten laxní optimismus je jenom křehkej obal. Měla bych vzít fifty bucks and visit Denver. Možná jo.

2. dubna

Co se jednou rozbilo, nespravíš bez známek po prasklinách. Bohudík jsme nestihli víc, než říct si někdy začátkem léta. Není mi přáno. Ale noaco. Drogy, sex, rock'n'roll. A zbyl mi hezkej prstýnek.

Vono už ráno bylo divný. Černý Davidoffky místo bílejch. Šťastný červený boty a zářivý úsměvy. První půlka krabky k obědu, druhá půlka k večeři. V parku. V legínách na běhání a bráchově triku. Na buráka pěkně. Jedu si pro věci. A svět není zhroucenej. Je to správný.

5 lidí s vagínou, kterýma bych byla posedlá, kdybych byla psychopat

Mají vkus a jsou to krásný baby (nebo klisny, promiň Sarah, ale víš jak).

Chiara Ferragni
Je to Italka. Je krásná a umí se oblíkat. To asi stačí.


Chtěla bych bejt Italka, o tom vůbec žádná. Taky bych chtěla dvě ségry. A ty nekonečný nohy. Jen Andrewa Arthura bych teda fakt nechtěla.

Emma Watson
Z retardovaný šprtky vyrostlo něco tak okouzlujícího, že někdy si říkám jó, jeď za Emmou a buď její oblíbená lesbička a tak.


Lana Del Rey
Protože to je Lana Del Rey. I když hodně fejky a umělá hmota, stejně furt dobrý.


Přitom umělý věci a holky nemám vůbec ráda. Neoslovujou mě umělý nehty ani trsy falešnejch řas na procházce se psem (nebo s plyšákem) a pětadvacítky, co vypadaj na pětatřicet jsou obvykle k smíchu až k pláči. No tohle je prostě jiný, nejspíš osudový, neasi.

Lindsay Lohan
Občas něco šlohne, nosem jí toho projelo víc než Sámerovi zadkem a není to extra herečka (v podstatě jsou všechny filmy, ve kterých se objevila, hroznej průjem). Ale určitě má hrozně osobitý kouzlo a tak, takový ahoj, jsem Lindsay a tohle bude rock'n'roll a všude sněží a je to všechno strašně skvělý a já vím, že na ten fesťák nejsou podpatky košér, ale co už, jsem tady hvězda.


SJP
Jasně že kvůli Carrie, protože i když Carrie je jen pološilená iracionální blbka, tak je to ikona módního světa, basta fidli a taky našla svýho Božskýho (všechny uvědomělý dívky ňákýho takovýho potřebujem /ve cvílích kdy nemyslíme na Emmu/ a kdo říká, že ne, je odporná lhářka).



SJP je prostě děsně fajn. A tyhle šaty od Diora jsou boží dílo. A Sex ve městě je pořád nejlepší varianta večera o samotě. 

I když si ve slabých chvilkách uvědomuju, že by teoreticky mohlo existovat něco víc než dobře vypadat, plkat o kravinách a hodně párty, když se potom pustím do filosofování, skončím u nepopíratelnýho faktu, že živá z toho nevylezu a politika, úžasný věděcký objevy ani patnáct zlatejch medailí z olympiády pro mě nikdy nebudou tak zajímavý jako nová kolekce Elieho Saaba. To už se tak někdy stává. Roky plynou, Chanel je věčnej a móda je něco, co mě bude vždycky fascinovat víc než světovej mír. Noaco.