10. Srpna

Udpate vol. 2: muzikant mě vzal na oběd. Zůstala jsem elegantně sedět v autě a čekala. Nedělej píču a vylez, zahulákal na mě přes okno. A taková to byla láska... Děkuju bohu, že jsme spolu minulej tejden neodjeli.

Co když jedinej gentleman široko daleko je Majkl?!

9. srpna

Jen rychlovka: po zvážení všech pro a proti jsem se rozhodla poslechnout to snobský já a žít jako dáma, přičemž praxi jsem zahájila okamžitě ráno. Jelikož jsem až do dvanácti byla pouze ve své společnosti, úspěšnost dosáhla sta procent. Na prvního gentlemana jsem narazila v půl druhý odpoledne, těsně před kavárnou. Vběhl do dveří a s nulovým zájmem o mou přítomnost mi je zcela negetlemansky pustil do čela. Nevím, jestli mě víc bolí hlava nebo zlomený srdce, ale vzdát se tak brzo by bylo tragický. Mise princezna pokračuje.

Ale teda ty dveře jsou velký proti. 

8. srpna

Když jdeš s kamarádem na kafe a on se k tobě chová pozorněji než všichni slavný milovníci a milenci a partneři, který na tebe skládali ódy, dohromady, je na čase zamyslet se nad svým životem a říct si, zcela upřímně, jak jsi něco takovýho mohla dopustit, Lenko?!

Nikdy jsem necítila tak markantní absenci gentlemanů v mém okolí, protože takový ty drobnosti, jakože ti otevře dveře z auta, půjčí sako (opravdický sako, ne outdoorovou bundu!!) abys neumrzla, si prostě často ani neuvědomíš, když je nezažíváš. Mám z toho rozporuplný pocity, protože na jednu stranu rovnoprávnost, emancipace, samostatnost, girl power a tyhle pindy, na druhou jsem právě ochutnala, jak se má princezna a nebudeme si nic nalhávat, je to boží a zvykla bych si nejpozději zítra ráno.

S jistotou, že galantní a pozorní muži nebyli vyhubeni teď bilancuju svoje představy o životě a takový to přesvědčení (plus trauma, že mi to nejde), jak musím být nezávislá a soběstačná dostává najednou značně na frak. Nemusím ani sáhnout na kliku! Skromný já namítá, že je to zbytečnej luxus, mám dvě zdravý ruce, stále jsem nebyla zbavena svéprávnosti. To snobský je prostě víla, chce péči, pozornost, na rukou nosit a tančit valčík v louboutinkách a slavných vínových šatech. A není to ostuda. Což je poznatek, na který jsem náležitě pyšná. Nemusím už nikdy předstírat, že jsem holka do nepohody, protože muži, kteří nevyžadují pobyt v nepohodě, nejsou utopie. Nebo taky můžu, když mě za týden znovu uhrane můj skromnej, neotesanej, ale srdečnej muzikant.

Sebevědomý gentlemani v saku (nemůžu si pomoct, saka jsou báječný) jsou dneska oficiálně nejvíc sexy chlapi. Rozhodně jsem neměla pít kafe v osm večer. Ani to v jedenáct. 

Otázky, který si nezaslouží odpověď

Ne, že bych byla ráda nepříjemná. Jen se prostě někdy lidi ptaj jak idioti a to je potom těžký se ovládat. Vlastně je to takovej návod, jak se neodrovnat hned po pěti vteřinách. Poděkujte mi později.

- Ty jo, ty ještě žiješ? (Ne, ty vole. To jsou hlasy ze záhrobí. Gratuluj si, seš teď médium...)
- Jak ses vyspinkala?
- Ty umíš udělat webovky, jo?
- To jdeš v tomhle?
- Už zase máš jiný vlasy?
- K čemu potřebuješ tolik bot?
- Proč se s nima bavíš?
- Jíš vůbec něco?
- A co se ti na nich líbí?
- Proč jdeš zase cvičit, dyť vypadáš dobře?!
- Nepiješ toho kafe nějak moc?
- Kdy se zase potkáme?
- Bodíky sbíráte?
- Nechceš si vzít pohodlnější boty?
- Proč nechceš koukat na GoT?
- Ty nemáš ráda Lipa?!
- Občanku máte?
- A to ti nevadí, že na tebe takhle zíraj?
- My karty neberem, to u sebe nemáte hotovost?
- A proč taxíkem, napíšu kámošovi, ne?
- Máte čas na krátký monitorovaný rozhovor?
- A jakej styl hudby teda posloucháš?
- Jaký seš znamení?
- Kuk?
- Co to máš zas na puse, není to moc výrazný?
- A co budeš dělat, až tady lidem budou uřezávat hlavy?
- Proč mi nechceš dát svoje číslo?
- To se nestydíš?
- Bylas?

Mrdat do ouška. JUST. DON'T. ASK.

I pád na hubu je pohyb vpřed

Mám za sebou příšerný, příšerný dva týdny. Horší než příšerný. Níž už jsem padnout nemohla. Tak. Řekla jsem to nahlas. Vážně a bez úšklebku. A není to takovej průser, jak jsem si myslela.

Posledních pár let se snažím pořád usmívat. Problémy popírat, případně je zlehčovat, přebíjet ironií nebo přecházet. Občas si pobrečím tady na blogu, ale nedokážu k tomu nepřidat nějakej zlehčující závěr, že ten problém je vlastně blbost a jdem na pivo nebo si zaběhat, ono to přejde. Protože přece dokážu všechno a nic mě nezastaví, že jo. Jenže on ti časem začne docházet dech. Někdy doslova. A pak už je tak nějak jasný, že tě to dokonale semele, že se sesypeš a nebude to vůbec pěkný a tohle už, kámo, nerozběháš. Včerejšek byl ten slavnej den. Teď by to chtělo víření bubnů...

Přitom začal radostně a všechno bylo růžový. Než se to posralo. Po obědě mi odešel humor, do večera jsem se v podstatě doplazila, s vypětím sil a pak jsem se definitivně zabila. Nesnáším takový ty chvíle, kdy mluvím nezávisle na tom, jak myslím. Slyším každý slovo, co mi vypadne z pusy, není moje, ale nedokážu ho zastavit, nedokážu vůbec nic. Jen si tiše přeju, aby už byl konec. S každou další kravinou, s umělým úsměvem cítím, jak umírám a bojím se toho děsně.

Seděla jsem u okna do čtyř do rána aniž bych byla schopná pobrat, co se to stalo. Kdo jsem byla. Novej den mě děsil. A najednou jsem se vzbudila, venku bylo světlo, apokalypsa nikde, vytočila důvěrně známý číslo a jediný rozespalý ahoj rozfoukalo všechny posraný chvíle, všechny pochybnosti a nedůvěru v sebe sama. Milionkrát můžeš obelhat svět, ale sebe nepřesvědčíš. Telefon spolykal všechny špatný sny, chvíle zoufalství, obavy a pochybnosti. Nedokázala jsem dál hrát divadlo zvládnu cokoliv. Protože jediná věc, za kterou se stydím, je fakt, že cokoliv teda fakt nezvládnu. Že někdy potřebuju pomoct. Přiznat to, nejen světu, ale hlavně sobě, je pro mě neuvěřitelně těžký. Slíbila jsem si, že budu silná. Jen jsem tu sílu nepochopila. Není to o tom ustát jakoukoliv nálož sám.

Takže prostě posrala jsem teď spoustu věcí. Některý už nedokážu napravit. S něčím budu potřebovat pomoct. Jsem na dně, ale škrábu se nahoru. Už jen proto, že jsem si to konečně připustila, tiše i takhle veřejně. Děkuju ti, příteli. Ještě mockrát ti budu po ránu zoufale brečet na drátě. Protože můžu, aniž by mi to zlomilo vaz. A za to tě miluju. Tyvole, je mi líp. 

21. ledna

V podstatě byl dnešek dobrej den. Ty dva předchozí jsem nějak neměla sílu byť se aspoň učesat, natož nebejt troska. Ráno jsem si umyla vlasy a radostně shledala, že se mi z dovolený vrátil obvykle hezkej obličej. To chceš. S timhle objevem musíš po snídani mezi lidi. A sranda končí.

Honzík mi furt opakoval, jak jsem jiná a já ho za to někdy proklínala, protože jsem se nechtěla lišit. Ale málokde je mi fajn, přirozeně a bez masky. Mezi lidma bylo hned po pohodě. A pak se že mám socializovat, no děkuju pěkně. Asi budu radši jiná a jinde a nějak se bez vás obejdu.

Jenže pak ležím v posteli a občas koukám oknem do tmy venku, nemůžu usnout, protože mě jak kráva bolí zub, i když jsem večeřela brufen s brufenem a hlavně mám zas ten vlezlej pocit samoty a prázdna, což je v podstatě jedinej důvod, kterej mě nakopne, abych něco psala. Nejásám nad tím, abych pravdu řekla. Ale duševní hygiena je neméně důležitá než ta fyzická, říkal nám párkrát pan Špidla. A je to levnější než cvokař, dodává prázdný místo v botniku.

Možná mě děsí to, že jsem si uvědomila, co chci. Koho chci. Že mi chybí někdo zcela konkrétní, ne jen nehmatatelnej ideál. Že ho znám už roky a díky všem nemotorným slovním kličkám a zvláštním gestům a kradmým pohledům mám ten hnusně neodbytnej feeling, že mu taky chybím. Několikrát mě zachraňoval. Jen najít odvahu a udělat první krok... Nejsem dobrá v prvních krocích. Někdy ani v těch druhých. A pak si to taky mužů celý namlouvat. Co když ze sebe udělám ještě většího idiota, že jo. Samozřejmě, že udělám, protože mi to nedá a nakonec se rozhoupu. Při nejhorším se přestaneme potkávat. Na to zas talent mám.

Ty nekonečný zásoby naivity, snů a zbytečnýho strachu mě nikdy nepřestanou udivovat. Kdy budu mít v životě konečně jasno? (Nikdy, Lenko...)

Některý lidi by neměli mizet. Taky mi chybíš. A bolí to, pořád. Měls bejt ten rozumnej. 

Přátelská podpora, žádná reklama

Kluci dneska poslali do světa novej klip a jakože dali si záležet, tak jim, milý čtenáři, věnuj ty čtyři a půl minuty. Když tě chytnou za srdíčko, můžeš zčeknout jejich bandzone a lajknout jim facebook, páč díky tomu ti už nic neuteče.