♦ román na pokračování aneb byla jednou jedna KAPELA
♦ mí NEJOBLÍBENĚJŠÍ BLOGGEŘI

Sebehumor někdy bolí

V úterý jsme s Bí přemejšlely, jak těžký asi je dostat se na stránky Dnes nosím. Tak jsme se vsadily. Miluju sázky. Vím, je to jasný goodbye to money, ale stejně. A aby to bylo zajímavější, poslaly jsme jim děsně ujetej vohoz. Bí byla přesvědčená, že to bude trvat věky a když mi po deseti minutách přišla odpověď v 15.05 jsi tam, smála se, že si teda na ten květen počká (závist, páč jí nikdo nezveřejní, hehe). Jenže nešlo o květen. Bylo to 15:05. Ono vítězství ale nebylo ani tak moje, jako spíš Pyrrhovo. Jsem zveřejněná na Dnes nosím v šílených mamčiných kalhotách:


Jo, a taky jsem měla cosplay paruku, no. Ty kalhoty mi každopádně připadaj horší. Né, že by byly špatný, jsou super. Akorát že na mámě v ňáký její hipísácký kombinaci. Ne na mě. Kdo zná Leninu, ví, že květovaným věcem zrovna nefandí. Ani barevným věcem. Lenina je Batman. Paruka mi samozřejmě špatná nepřipadá, protože je to známka punku, neasi. Jo, teď lžu. Poník, ty krávo. Tak na maškarák jakože fajné. Ale dary se neodmítaj, pitomý nápady jakbysmet. Rozhodně největší sebezapření mě potom stálo napsat do komentářů díky za všechny názory, já jsem s výsledkem spokojená, protože bych si radši asi uřízla nohu než jít takhle oděná mezi lidi. Jenže sázka je sázka. Malý, smutný vítězství za to stálo. 

Jo a jsem na sebe dost hrdá, protože i když mám téměř invalidní ruku, dodržuju denní pohybovej plán a nestydim se v plavkách. Lepší, veselejší victory. Mějte se nejlíp a dělejte si ze sebe humor, pac a pusu L. 

Před usnutím

Uvidět vlastní chybu je první krok, jak se z ní co nejlíp poučit. Ráno jsem byla nevyspalá, protivná a navíc mě zdeptal telefon od někoho, kdo už dávno nemá v mým životě pevný místo, jenže mi pořád chyběla odvaha zamknout dveře a zahodit klíč. A proto se dycinky nechám tak trochu vykolejit a jsem bručoun. Protože hejt dělá den, neasi. Náladu mi zvedla zpráva od novýho idola (kdo nemá pravidelně ňáký nový idoly, jako by nebyl). Chvíli jsem váhala, nadávala a pak jsem to riskla. Svěřila jsem mu, co mě trápí. Jako pánové, ono to pomohlo.

Ne, nemyslím si, že sdílená strast, poloviční strast. To jenom jak jsem automaticky kontrolovala řádky kvůli gramatickým nemožnostem, došlo mi, jak nehorázně blbá věc mě tíží. Jak strašně malicherný je to moje obrovský utrpení. Werther by se mi vysmál. Já se nakonec taky musela smát. Vlastně je to celý tak trochu komický, jak někdy zapomínáme na pořádný hodnoty a brodíme se v marastu pitomostí, čistě z vlastní omezenosti a sebestřednosti, když přitom stačí jen trocha tý korektury. Je potřeba se mít rád, to si netroufám popírat. Je potřeba věřit ve svoje přednosti. Ale umět si posypat hlavu popelem, když něco zesloníš, to je taky fajn schopnost. Nakonec jsem měla děsně super den. Obyčejně veselej a milej.

V hlavě mám zase o jednu debilitu míň. Díky ti, díky, rytíři.

Spěte sladce,
Lenina

Ženu ani květinou neuhodíš

Ale tak pobrečela jsem si. Hrozně hrozně hrozně krásný video.

Proč? Protože jsem muž.

Přemejšlet, až potom mluvit

Přišla mi dneska esemeska od neznámýho čísla. Taková ta hromadá k hezkýmu roku 2015, na který slušný lidi odpovídaj a já to odkládám už tak dlouho, že je to promlčený. Tak jsem googlovala. A další vzpomínka je teď k pousmání.

Jela jsem tenkrát do Prahy vstříc prvnímu tejdnu školy s obrovským kufrem a hlavou prázdninově dutou. Na sedadlo vedle se na poslední chvíli přiřítil milej kluk. Občas zvedl hlavu od novin a stydlivě se usmál. No konečný se rozjel tradiční boj o to, kdo jako první vystoupí z autobusu. Nejmíň oblíbená chvíle, průbojnost není moje silná vlastnost, tak jsem tam vyčkávala, občas se zvedla, ale nastartovanej cestující za mnou mě rychle vrátil do sedadla. Vzdala jsem to a začala se smát. A stydlivej kluk, blokovanej mým nerozhodným zadkem, se rozchechtal se mnou. Pak jsme si asi hodinu povídali, takže jsem přejela tři stanice. 

Vyměnili jsme si čísla. A fakt se ozval. Za pár dní jsme seděli nad Smíchovem a pili hnusný víno. Učitel fyziky na základce to prosím byl. Holky ho určitě milovaly. Kluci nejspíš taky. Kde trčel, když já se musela učit o magnetismu a elektrickým proudu... Byla jsem ohromená, takže jsem nestihla plácat blbosti. Na podruhý moje nadšení už lehce odpadlo, takže jsem se rozhodla bejt vtipná. Podělit se o dojmy z novýho života a nový křesťanský školy, která pro mě jakožto ateistu byla hlubokou studnou inspirace. Všichni maj rádi vtipy o Bohu. Znáte ten o hřebíkách?

Jde takhle farář po městě, kouká, že starej Mlejnek sedí před svým nově otevřeným železářstvím a vypadá sklesla.
"Co je vám, pane Mlejnek?"
"Ale, syn říkal, chce to dobrou reklamu, ale já se v těhlech věcech nevyznám, pane farář! Dva dny o tom přemejšlím a pořád mě nic nenapadá!"
"Myslete večer na našeho Pána, pomodlete se k němu, on vás v tom nenechá."
A taky že jo, druhej den běží Mlejnek pro faráře, že je hotovo. Farář vyrazí zvědavě k obchodu. Na něm visí transparent tři na pět metrů, na transparentu Ježíš přitlučenej na kříži a nad hlavou slogan NAŠE HŘEBÍKY UDRŽÍ VŠECHNO!
"Co jste to provedl, Mlejnku? Takhle se rouhat, to musíte předělat!" zařval farář.
Mlejnek smutně stáhl plachtu a dal se do přemejšlení. O půlnoci ho konečně můza praštila přes nos. 
Ráno se farář rychle obleče a vyrazí k železářství na kontrolu. Mlejnek už ho trpělivě očekává a dme se pýchou, div nepraskne. Farář roztáhne plachtu. Na ní visí kříž, pod ním se v bahně válí Ježíš a celou scénu korunuje nápis S NAŠIMI HŘEBÍKY BY SE TO NESTALO!

Špatnejch vtipů bylo samozřejmě víc. Taky sranda, kamarádka bydlela u jeptišek, který občas hrajou basketbal. Co myslíš, hrajou ho v tom batmanským plášti? Těšíš se na Velikonoce, jo? Já moc ne, nefandím násilí a stejně je to celý blbost, vždyť křesťani oslavujou člověka, kterej byl vlastně zombie. Ha ha ha. Po mým dvouhodinovým monologu jsme se rozloučili. Už nenapsal. Nejdřív jsem myslela, že jsem prostě moc mluvila. Ale bylo to horší. Jo, on byl totiž křesťan. Google ho našel na křesťanský seznamce (WTF?!) a v nějakým církevním spolku. Teoreticky mě to mohlo napadnout, protože měl na krku křížek. Jenže já mám křížů spoustu a věřím leda na jednorožce (protože jsou a basta fidli).

Samozřejmě není čeho litovat, jednak jsem si to zasloužila, druhak to byl fyzikář (jsou to přeci jen divný lidi). Co se víry týče, nehodlám měnit svoje přesvědčení, že Bůh je ten potetovanej sexy chlap, kterej mi doma přitluče poličku, vezme mě na záda, když fňuknu, že mě z těch podpatků bolej nohy, sní, co mu navařím a i v šedesáti bude tak trochu kluk. 

Jen chci říct, že z toho plyne ponaučení, který je už v nadpisu, ale třeba je někdo taky pomalej a tak to bude muset přečíst až do konce. 

Kdo má židli, bydlí

Stěhovala jsem se zatím pětkrát, což není valná cifra, ale i tak mi to stačilo ke zjištění, že stěhování vážně nesnáším. A teď mám před očima zase hromady krabic s nepochopitelným množstvím krámů, který jsem nasbírala bůhví jak a bůhví kde. Zatím teda jen imaginární hromady krabic, ale do jejich zhmatatelnění nezbejvá zrovna moře času.

Musím teda říct, že byt je dle mejch náročnejch požadavků. S vysokýma stropama a parketovýma podlahama. Nepoškozenej rukou nějakýho idiotskýho kutila udělámtolevnějcastejnědobřejakoprofík. Ten idiotskej kutil můžu bejt já, takže je o co stát. Palety, molitan, hřebíky, kladivo, barvy, jedem. Ikea, DIY, nic mě nezastaví (ale slibuju, že se to nezvrhne v Láďu Hrušku). Sto čtverečních metrů čistý lásky.


Takže poslední čtyři dny jsem strávila aktivním modelováním jak by to mělo ze začátku vypadat včetně verze jak to bude vypadat, až konečně udělám banku/vyhraju jackpot (se uvidí dle náklonnosti osudu). Musím říct, že jsem na sebe neskonale pyšná, vidím to jasně a zřetelně a přestože přesun věcí nebude terno, těším se jak malej Jarda na sáňky. Sice nemám pračku, sporák, lednici a jiný praktický věci, ale stala jsem se majitelkou klavíru (dvojnásobná radost, miluju tě, babičko moje). A židlí mám hned několik. Kromě toho bude v obýváku obrovská tabule na čmárání křídama, díky Tome Hansene, na zdi rozhodně poputujou plakáty s hrdinama z Pulp Fiction nebo Coffee and Cigarettes a sháním lustr z dvaceti tří klasickejch, neekonomickejch, evropskou komisí zakázanejch žárovek (whatever you say, máme furt dost velký zásoby, mrdat úsporný zářivky do ouška). Prostě mám to vymyšlený do detailů. Vlastně se na ty zabalený krabice už těším.




Povšimněte si hlavně toho úžasnýho výhledu! Nejedno srdce by zaplakalo. 

Bude to bájo. Třeba vás pozvu na kafe. Nebo na limču. S vodkou. Skleničky a šejkr už taky mám. Kdo by myslel na pračku, neasi.


Krásnej novej rok, pac a pusu
Lenina

Přece jen si dám předsevzetí

Závislost na nakupování se projevuje různě, jedním z příznaků může bejt třeba nešťastnej okamžik, kdy ti na monitoru vyskočí přihlašovací obrazovka a ty místo hesla instinktivně začneš psát asos.com a divíš se, proč to nejede.

Nechtěla jsem si dávat předsevzetí, protože je stejně nikdy nedodržim, ale je to už taková tradice. Takže bez dalších řečí, tady je můj seznam pro rok 2015:

- nebudu nakupovat barevný oblečení, protože ho stejně nenosím
- když půjdu běhat, budu fakt běhat
- naučím se hrát na klavír, zase
- nebudu se pouštět do věcí, který neumím (jako třeba bourání zdí či výměna lustru)
- neoholím si hlavu
- oholím si nohy
- nepořídím si kočku
- přestanu říkat tlustým lidem sádelníci
- nezačnu kouřit, i když budu psychicky vyždímaná až na kost
- naučím se dělat shirshasanu (jogínská stojka na hlavě)
- budu furt Lenina Bláhová

Poslední bod je záruka, že aspoň něco z toho dokážu, takže si myslím, že letošní seznam je opravdu velkej úspěch. Krásnej 2015, pac a pusu!

EDIT +1 day:
- nebudu taková svině a když uvidím obrázek svýho bejvalýho idola s jeho novou holkou, zdržím se poznámky ty vole, tos klesl a já si myslela, že máš dobrej vkus a vystačím jen se škodolibým úsměvem

26. prosince

Svátky jsou s úspěchem pokořený, dostala jsem nakonec spoustu krásnejch věcí a trhla řízkovej rekord - letos jsem jich za ty necelý tři dny zfutrovala třináct. Bohužel mě postihla menší nehoda. Když jsem zběsile krájela dvanáctej řízek na nudličky, který se daj parádně namáčet v majonéze, protože v salátu není majolky nikdy dost, pozdravila jsem nožem kost ve svým nejšikovnějším prstu. Skoro jsem se bála, že by mohlo dojít na doktora, ale zachránila mě pálenka, schopnej instruktor, kus izolepy a horká vana, takže není nijak zle. Fakt bych měla domů pořídit vybavenou lékárničku.

Bohužel musím konstatovat, že už vůbec neoceňuju televizní program (co jínýho dělat o svátcích, než zírat na bednu?) a fakt si myslím, že věci jako Princezna ze mlejna nebo Z pekla štěstí by se měly pro dobro národa spálit do poslední kopie, popel vystřelit na Mars a ten odeslat do jiný galaxie. Takže jsem dokonce i četla (knížky z loňskejch Vánoc, celej rok nebyl čas, neasi). Neděje se nic zajímavýho, tím pádem nemám čím šokovat a jdu požírat Vánoční kolekci, protože bych nerada přišla o nějaký další končetiny a kolekce vypadá blbuvzdorně.

I na takhle krátkým textu zjišťuju, že ukazováček je fakt strategickej nástroj a jeho dysfunkce je dost limitující, další dny budou na kopyto. Ještěže už došly řízky. Hezkej zbytek roku. A zejtra alou do Pivovaru, páč lepší muzikanty ve Frýdlantě nenajdeš. A někdo mi to nahrajte, pozvu vás za to na kolaudačku. Možná. Spíš ne, ale tak snad jsou svátky lásky a tak.