Guess who's back, back again!

Co je nejhorší lidská slabost? Neschopnost odejít. Bohudík. Nemůžu si založit jinej blog, protože žádnej jinej blog nebude víc Lenina než tenhle. Se všema dobrejma i špatnejma článkama je to prostě život, tak, jak byl. Takže se Lassie vrátila. A dejchá.

Na chvíli jsem zaparkovala v přesvědčení, že blogovat je ztráta času, páč to dost času zkonzumuje. Bohužel nově nabytý chvíle brzo pohltily počítačový hry (ano, je mi skutečně třiadvacet, ehm šestnáct). Nemůžu nepsat, protože mám pořád co říct, dokonce i ve chvílích, kdy bych radši měla mlčet. Jen za poslední tejden se mi stalo tolik věcí, že bych nejradši okamžitě sepsala román Dubnová tragikomedie pro duševně chudé nebo takovýho něco, jenže ráno vstávám jako slušnej člověk už v deset, takže jindy, jindy, se vší parádou, se špinavýma detailama a vůbec tak se vším. Prostě ahoj, pac, stejskalo se mi, jsem unavená a nadšená, takže to možná nedává úplně smysl, ale zlepší se to.

A taky posílám spešl pozdrav Dominiku Fellnerovi, protože mi udělal píár na svý hodině a jeho hodiny patřej k těm stravitelným. Děkuju!

Do dna!

Jelikož jsem ve vrcholný fázi přípravy narozeninovýho mecheche pro stařešiny, mám čas hodnotit párty roky krok za krokem. Člověk by si mohl myslet, že je to pořád stejný, cíl je jasnej a tím to hasne. Velkej omyl. Zkrátka je třeba napsat vědeckou zprávu, aby si náhodou někdo nezkoušel myslet, že párty není žádná věda. Páč je.

Období experimentální 
Skupinka dvou a více osob se sejde na jakémkoliv místě a pije, co bylo u ťamanů nejlevnější případně to, co ukradli doma. Experimentátor zkrátka není žádná fajnovka. Kdo se neopije, ten to věrohodně předstírá a všichni jsou spokojeni.

Období kvantitativní
Potom, co se experimentátor několikrát odrovnal nejhorším patokem, vybudoval si dostatečnou imunitu, aby mohl začít lámat rekordy. Zatímco dřív stačil pro pět lidí jeden krabicák, teď si každej syslí to svoje. Z luhů a hájů se mladí a nadějní začínají stahovat do špatnejch hospod, kde jim bez keců nalejou, případně využívají nepřítomnosti rodičů. Čím víc chlastu se sežene, tím líp. A mejdan nekončí, dokud se to všechno nevypije.

Období pivní (kdo neprožil pivní období, ten neexistuje, protože pivo je nápoj králů)
Skončí léto, na lavičce v parku začíná táhnout, takže je potřeba najít jiný útočiště. Ideální čas vybrat si svoji oblíbenou hospodu (a s příchodem jara ji neopustit). Období pivní je vůbec nejhezčí věc. Pivo je levný, je ho hodně a lidi nad ním celej večer seděj a diskutujou. Ideální nápoj pro splnění pitnýho režimu. V pivním období taky potkáš ty nejlepší lidi, protože strávíš hodně času sezením a povídáním a to bys s ňákejma vylízanejma kokotama nevydržel, neasi.

Období kvalitativní
Hospody jsou fajn, ale jak člověk stárne, začíná mu vonět pohodlnej gauč a teplá večeře spíš než zakouřená putyka. Když je v nabídce taky krb a nebo bazén, to je teprve žrádlo. Tuzemák se přesunul na seznam vypijem, když už teda nic jinýho nebude, aby udělal místo kubánskýmu rumu, kterej sis poctivě koupil, nikoliv ukradl v tátově pracovně. Kromě nápojů vyžaduje tenhle opilej taky jídlo, ovšem chipsy nebo popcorn se za jídlo teda rozhodně nepočítaj (což neznamená, že nejsou vítaný).

Období zoufalý
Život je prase a občas se zvrhne. Někdo to vyhraje a je z něj příjemnej, vyzrálej kvalitář. Jiným se nepoštěstí. Díky tomu ve sladkých dvaceti vídáme na mejdanech pro mladý všechny ty zoufalý vyžilý fosilní mumie v minišatech, zdravíme Madonnu, případně oslizlý seladony, jak se mezi mladý a krásný marně snažej vetřít a nakrást si kus mládí.

Období fatální
Lze ho shrnout heslem sex, drogy a rock'n'roll. Poštěstí se jen několika málo vyvoleným, ale stojí za to, protože jeho oběti se zapisujou do dějin. A v tom případě je o co stát. Zvedni sklenku.


Tak si třeba vyber, za jakej tým kopeš. Já jsem pohodlnej kvalitář, i když alkohol rodičům ještě občas kradu. Všechno má svý mouchy, no. Třeba časem...

Kdybys uměl lítat

Pravděpodobně bys neměl tolik prošoupaný podrážky. Jestli někdo čekal na ňákou romantiku, tak tady teda ne. Technika mě opět nenávidí, nefunguje mi řádek s interpunkcí na notebookový klávesnici, jsem proto zlostná a neobměkčil mě ani David Beckham u Kimmela (přestože pro Beckhama mám od tý doby, co přestal bejt fotbalista a stal se z něj chlap, slabost). Počítala jsem s tím, že spolu s notebookem prožijeme víc než čtyři ubohý roky. Že mě doprovodí k oltáři, k rozvodovýmu právníkovi, k dalšímu oltáři a pak že nás spolu pohřběj a tak. Další krutá rána po nedávný katastrofě, kdy se mobil pokusil o sebevraždu skokem ze schodů a rozbil si přitom čelní sklo. Pomíjivost technických vymožeností je jeden z důvodů, proč k nim nemám příliš kladnej vztah. Jsem už velká holka, chci hodnoty, který něco vydržej.

Jenže teď už třetí hodinu čekám, až se mi zaktualizuje software telefonu, takže klávesnicový problémy musej stranou. Přečetla bych si knihu, ale po přelouskání kompletního Murakamiho nemůžu najít takovou, která by mě zaujala. A ne, fakt si nechci přečíst Padesát odstínů šedi, to je pro nemožný zoufalky s fakt ubohým milostným životem, bydlenky z mimibazaru a patnáctiletý naivky. Teda dost mě baví Nesbo (a to i ten dětskej), ale zároveň se pak dost bojim, takže Jaguára zatím schovávám pod postelí na někdy jindy. Celkově mě poslední dobou docela často přepadá paranoia, že bych si asi měla udělat zbroják, projít kurzem přežití a přihlásit se na thajskej box, karate, judo a krav maga, jinak jsem hrozně ohroženej druh. Když jsem předloni po třech měsících přemáhání dočetla Sněhuláka, bála jsem se v podstatě každý vločky, takže Jaguár si prostě musí ještě poležet, až budu o něco míň paranoidní psychouš.

Zase směřuju od nikud nikam, ale musím se vykecat, abych mohla psát jiný, lepší a smysluplný věci. Na psacím stroji, protože ten nepotřebuje izolepu ani aktualizace ani po mě nepožaduje, abych zvážila výměnu baterie. Předpokládám, že ráno mě požádá o snídani. Chtěla bych žít tak před čtyřiceti rokama v Los Angeles. Rozhodně by mi slušelo. Nesnáším techniku. Tímhle tempem tak za další tři hodiny dobrou. LA, vrať se. 

Před usnutím

Uvidět vlastní chybu je první krok, jak se z ní co nejlíp poučit. Ráno jsem byla nevyspalá, protivná a navíc mě zdeptal telefon od někoho, kdo už dávno nemá v mým životě pevný místo, jenže mi pořád chyběla odvaha zamknout dveře a zahodit klíč. A proto se dycinky nechám tak trochu vykolejit a jsem bručoun. Protože hejt dělá den, neasi. Náladu mi zvedla zpráva od novýho idola (kdo nemá pravidelně ňáký nový idoly, jako by nebyl). Chvíli jsem váhala, nadávala a pak jsem to riskla. Svěřila jsem mu, co mě trápí. Jako pánové, ono to pomohlo.

Ne, nemyslím si, že sdílená strast, poloviční strast. To jenom jak jsem automaticky kontrolovala řádky kvůli gramatickým nemožnostem, došlo mi, jak nehorázně blbá věc mě tíží. Jak strašně malicherný je to moje obrovský utrpení. Werther by se mi vysmál. Já se nakonec taky musela smát. Vlastně je to celý tak trochu komický, jak někdy zapomínáme na pořádný hodnoty a brodíme se v marastu pitomostí, čistě z vlastní omezenosti a sebestřednosti, když přitom stačí jen trocha tý korektury. Je potřeba se mít rád, to si netroufám popírat. Je potřeba věřit ve svoje přednosti. Ale umět si posypat hlavu popelem, když něco zesloníš, to je taky fajn schopnost. Nakonec jsem měla děsně super den. Obyčejně veselej a milej.

V hlavě mám zase o jednu debilitu míň. Díky ti, díky, rytíři.

Spěte sladce,
Lenina

Ženu ani květinou neuhodíš

Ale tak pobrečela jsem si. Hrozně hrozně hrozně krásný video.

Proč? Protože jsem muž.

Přemejšlet, až potom mluvit

Přišla mi dneska esemeska od neznámýho čísla. Taková ta hromadá k hezkýmu roku 2015, na který slušný lidi odpovídaj a já to odkládám už tak dlouho, že je to promlčený. Tak jsem googlovala. A další vzpomínka je teď k pousmání.

Jela jsem tenkrát do Prahy vstříc prvnímu tejdnu školy s obrovským kufrem a hlavou prázdninově dutou. Na sedadlo vedle se na poslední chvíli přiřítil milej kluk. Občas zvedl hlavu od novin a stydlivě se usmál. No konečný se rozjel tradiční boj o to, kdo jako první vystoupí z autobusu. Nejmíň oblíbená chvíle, průbojnost není moje silná vlastnost, tak jsem tam vyčkávala, občas se zvedla, ale nastartovanej cestující za mnou mě rychle vrátil do sedadla. Vzdala jsem to a začala se smát. A stydlivej kluk, blokovanej mým nerozhodným zadkem, se rozchechtal se mnou. Pak jsme si asi hodinu povídali, takže jsem přejela tři stanice. 

Vyměnili jsme si čísla. A fakt se ozval. Za pár dní jsme seděli nad Smíchovem a pili hnusný víno. Učitel fyziky na základce to prosím byl. Holky ho určitě milovaly. Kluci nejspíš taky. Kde trčel, když já se musela učit o magnetismu a elektrickým proudu... Byla jsem ohromená, takže jsem nestihla plácat blbosti. Na podruhý moje nadšení už lehce odpadlo, takže jsem se rozhodla bejt vtipná. Podělit se o dojmy z novýho života a nový křesťanský školy, která pro mě jakožto ateistu byla hlubokou studnou inspirace. Všichni maj rádi vtipy o Bohu. Znáte ten o hřebíkách?

Jde takhle farář po městě, kouká, že starej Mlejnek sedí před svým nově otevřeným železářstvím a vypadá sklesla.
"Co je vám, pane Mlejnek?"
"Ale, syn říkal, chce to dobrou reklamu, ale já se v těhlech věcech nevyznám, pane farář! Dva dny o tom přemejšlím a pořád mě nic nenapadá!"
"Myslete večer na našeho Pána, pomodlete se k němu, on vás v tom nenechá."
A taky že jo, druhej den běží Mlejnek pro faráře, že je hotovo. Farář vyrazí zvědavě k obchodu. Na něm visí transparent tři na pět metrů, na transparentu Ježíš přitlučenej na kříži a nad hlavou slogan NAŠE HŘEBÍKY UDRŽÍ VŠECHNO!
"Co jste to provedl, Mlejnku? Takhle se rouhat, to musíte předělat!" zařval farář.
Mlejnek smutně stáhl plachtu a dal se do přemejšlení. O půlnoci ho konečně můza praštila přes nos. 
Ráno se farář rychle obleče a vyrazí k železářství na kontrolu. Mlejnek už ho trpělivě očekává a dme se pýchou, div nepraskne. Farář roztáhne plachtu. Na ní visí kříž, pod ním se v bahně válí Ježíš a celou scénu korunuje nápis S NAŠIMI HŘEBÍKY BY SE TO NESTALO!

Špatnejch vtipů bylo samozřejmě víc. Taky sranda, kamarádka bydlela u jeptišek, který občas hrajou basketbal. Co myslíš, hrajou ho v tom batmanským plášti? Těšíš se na Velikonoce, jo? Já moc ne, nefandím násilí a stejně je to celý blbost, vždyť křesťani oslavujou člověka, kterej byl vlastně zombie. Ha ha ha. Po mým dvouhodinovým monologu jsme se rozloučili. Už nenapsal. Nejdřív jsem myslela, že jsem prostě moc mluvila. Ale bylo to horší. Jo, on byl totiž křesťan. Google ho našel na křesťanský seznamce (WTF?!) a v nějakým církevním spolku. Teoreticky mě to mohlo napadnout, protože měl na krku křížek. Jenže já mám křížů spoustu a věřím leda na jednorožce (protože jsou a basta fidli).

Samozřejmě není čeho litovat, jednak jsem si to zasloužila, druhak to byl fyzikář (jsou to přeci jen divný lidi). Co se víry týče, nehodlám měnit svoje přesvědčení, že Bůh je ten potetovanej sexy chlap, kterej mi doma přitluče poličku, vezme mě na záda, když fňuknu, že mě z těch podpatků bolej nohy, sní, co mu navařím a i v šedesáti bude tak trochu kluk. 

Jen chci říct, že z toho plyne ponaučení, který je už v nadpisu, ale třeba je někdo taky pomalej a tak to bude muset přečíst až do konce. 

Kdo má židli, bydlí

Stěhovala jsem se zatím pětkrát, což není valná cifra, ale i tak mi to stačilo ke zjištění, že stěhování vážně nesnáším. A teď mám před očima zase hromady krabic s nepochopitelným množstvím krámů, který jsem nasbírala bůhví jak a bůhví kde. Zatím teda jen imaginární hromady krabic, ale do jejich zhmatatelnění nezbejvá zrovna moře času.

Musím teda říct, že byt je dle mejch náročnejch požadavků. S vysokýma stropama a parketovýma podlahama. Nepoškozenej rukou nějakýho idiotskýho kutila udělámtolevnějcastejnědobřejakoprofík. Ten idiotskej kutil můžu bejt já, takže je o co stát. Palety, molitan, hřebíky, kladivo, barvy, jedem. Ikea, DIY, nic mě nezastaví (ale slibuju, že se to nezvrhne v Láďu Hrušku). Sto čtverečních metrů čistý lásky.


Takže poslední čtyři dny jsem strávila aktivním modelováním jak by to mělo ze začátku vypadat včetně verze jak to bude vypadat, až konečně udělám banku/vyhraju jackpot (se uvidí dle náklonnosti osudu). Musím říct, že jsem na sebe neskonale pyšná, vidím to jasně a zřetelně a přestože přesun věcí nebude terno, těším se jak malej Jarda na sáňky. Sice nemám pračku, sporák, lednici a jiný praktický věci, ale stala jsem se majitelkou klavíru (dvojnásobná radost, miluju tě, babičko moje). A židlí mám hned několik. Kromě toho bude v obýváku obrovská tabule na čmárání křídama, díky Tome Hansene, na zdi rozhodně poputujou plakáty s hrdinama z Pulp Fiction nebo Coffee and Cigarettes a sháním lustr z dvaceti tří klasickejch, neekonomickejch, evropskou komisí zakázanejch žárovek (whatever you say, máme furt dost velký zásoby, mrdat úsporný zářivky do ouška). Prostě mám to vymyšlený do detailů. Vlastně se na ty zabalený krabice už těším.




Povšimněte si hlavně toho úžasnýho výhledu! Nejedno srdce by zaplakalo. 

Bude to bájo. Třeba vás pozvu na kafe. Nebo na limču. S vodkou. Skleničky a šejkr už taky mám. Kdo by myslel na pračku, neasi.


Krásnej novej rok, pac a pusu
Lenina