♦ román na pokračování aneb byla jednou jedna KAPELA
♦ mí NEJOBLÍBENĚJŠÍ BLOGGEŘI

Vánoční idylka

Mezi patláním padesátýho plechu s cukrovím pořád přemejšlím nad výbornejma dárkama. A zjišťuju, že jsem pozbyla veškerou kreativitu. Fakt bych se chtěla překonat a vynech tradiční oblečení, parfémy, kosmetiku a poukázky na masáže. Ale mám krutej pocit, že se mi to letos zase nepovede. V jedný věci mám ale úplně jasno - vážně potřebuju Furbyho.

Ono se to se mnou táhne už léta. Pro příšerky mám zkrátka slabost. Navíc Furby, to je něco, že jo. Bohužel rodiče tuhle moji lásku nikdy netolerovali. Respektive táta se o dárky nejspíš nestaral (teda nechci mu křivdit, ale nedovedu už si vybavit Vánoce, kdy jsme ještě byli pohromadě a tak soudím dle aktuální situace, kdy nám strčí obálku s prachama, páč no stress, no worries) a mamka americký hračky a pohádky a další záležitosti dost odsuzovala. Kdejakej vlastenec by na ni byl hrdej. Já se cítila ukřivděně. Zvlášť když jsme si se sestřenicí poměřovaly dárky. Jsem třeba dostala takový to děsivý nadměrný mimino s mrkacíma očima a gumovou vlnou vlasů na čele. Ona pejska, kterýmu když se dala plastová kost, dělal salta a nebo loudil. Svině, žejo. I když ta panenka byla docela super. Než jí brácha do toho mrkacího oka vrazil kudlu.

Časem jsem na Furbyho zapomněla. Jenže letos se ve schránce objevil leták a můj zapomenutej idol byl na titulní straně. Tak jsem se podívala na tunu videí a je mi jasný, že ho pořád děsně chci. Protože je to strašně geniální a roztomilá věc.
Takže přemejšlím o Fárbících a peču linecký, perníky, pracny, všechnomožný. Taky žeru tuny těsta a polev, prase. Kromě jednoho pro mamku jsem v podstatě bez dárků. Tím pádem Vánoční atmo je u nás v plným proudu. Milý Ježíšku, dones mi Furbyho. Letos jsem byla hodná. Víc než jindy. Maj ho na Amazonu s poštovným zadara. Dík. Mějte se prosincově a modlete se se mnou za sníh, hrozně chci postavit sněhuláka a svézt se na sáních. 

2 měsíce bez facebooku

Počáteční technický komplikace mě přiměly zamyslet se nad tím, nakolik je pro mě Facebook důležitej. Neni. Zatímco jsem v předchozích pěti letech ve chvílích nudy dennodenně četla, do koho miluje, do jaký kreténský skupiny se kdejakej tupec přidal, jaký je počasí, jak dopadly fotbaly a kdo ani po maturitě neovládá gramatiku, ztratila jsem spoustu času. Tyhle dva měsíce byly jiný. Ve volných chvílích nudy jsem si opakovala slovíčka z italštiny, protože kolik řečí umíš, tolikrát je jednodušší objednat si v restauraci na dovče to, co chceš. 

Odejít z Facebooku bez blokace účtu ovšem není jednoduchý, protože Facebook se nevzdává. Od pondělí do neděle posílá denně dva až pět mejlů, o co že to svojí blbou abstinencí přicházíš. Ale rafinovaně, jen v náznaku. XXX okomentoval status YYY. Máte 16 nepřečtených zpráv. ZZZ napsal status. Zbejvá ti jen vyděržat, pionýr. Ignoruju, neodepiisuju, nevím. 

Dneska jsem si řekla, že se teda mrknu. Jenže Facebook je stejnej jako v říjnu. Zjistila jsem, kdo s kým chodí a že je mi to pořád fuk, že tupci zůstali tupcema, ještě furt se hrajou ňáký fotbaly a každej druhej se diví, že je venku zima. V prosinci fakt překvápko. Jo a taky že z Dejvida, toho vysněnýho prince, se stala moje noční můra (něco jako ta pani v předchozím postu), takže mě přešly veškerý zbytky lásky i vůle vidět cokoliv dalšího, protože by mi mohly shořet oči. Myslím, že jsem vyléčená. Až zjistím heslo, tak ten účet zruším. Je třeba žít život. A přesunout se na Twitter. Oblečte si šály, protože zejtra bude zase zima. Až do jara. Píčo, PŘEKVAPENÍ.

PS: Samozřejmě, že to budu propagovat na Facebooku.

Jak cvičit efekt(iv)ně

První ze série návodů, jak být kulturnější, oblíbenější a prostě nejlepší člověk. Protože kdo není vegan, majitel iPhonu nebo nechodí do fitka, může se jít rovnou zabít.

1. go social
Fotky motivujou. Tebe i všechny ostatní. Takže se neboj sdílet momentky z posilky! Kamarádi to ocení. A pokud ne, tak to nejsou kamarádi, ale závistiví hejtři, co chtěj bejt ve skrytu duše taky taková korba, ale nemaj dost odvahy na to, přihlásit se do facebookový skupiny Motivační citáty, Rýsujeme snadno a rychle a Píchám si, ale nejsem fetka. Prostě lůzři jak Brno. Fotku sdílej aspoň 6x denně a o cvičbě piš před, během i po ní. Čím víc píšeš, tím víc posiluješ. Svaly, bílkoviny, svaly, fitko, svaly, foť, sdílej, lidé to ocení! Pokud zapomeneš sdílet, cvičil jsi totálně zbytečně.

2. motivační obrázky
Zasloužej si zvláštní kapitolu. Protože nejen, že jsi borec co do pohybu a jídla, máš taky něco v hlavě a svět to musí jednou pro vždy pochopit. Motivační obrázek Arnolda s duchaplným textem je vrchol duševního rozvoje. Kam se hrabě ňákej Aristoteles!

3. často mluv o tom, jak zdravě žiješ
Sdílet nestačí, musíš se k lidem dostat blíž. I když je to velká oběť jít mezi plebs, co není tak zdravej jako ty, občas se musíš přemoct a vydat se mezi chátru a šířit dobro. Vem si příklad z vegetariánů a mluv. Protože čím častěji mluvíš o svým lajfstajlu, tím lepší jsou výsledky tvýho snažení a tím míň koťátek umře na zasednutí sádelným zadkem. V pátek večer v hospodě všechny zajímá, kolik uděláš kliků! Pokud ne, jsou to hejtři, viz bod 1. Víc slov, víc svalů, tahle rovnice je vědecky dokázaná, google it!

4. měj úroveň
A pohrdej každým, kdo denně nepoužívá slova jako benchpress, objem, činka, bílkoviny, fitko, sval, dieta nebo samoopalovák. Jsou to idioti.

5. měj taky svýho korbícího vzora
Čímž samozřejmě nemyslím ňákýho Petra Havlíčka, ale pořádnýho bivoje, přes kterýho neprojede vlak. A každýmu, kdo ho nezná, dokaž, že je kretén, protože tohohle typa znaj přece všichni, dyť mu největší výrobce samoopalovacího krému staví oltář!

5. neboj se chemie
Co nenacvičíš, to jednoduše napíchej nebo si něco zobni. Je to zdravý a dělaj to všichni. Dyť je to jen protein. Proteiny jsou přírodní. Takže jsi prostě takovej bylinkář, že jo. Pohoda.

6. nikdy nebuď spokojenej
Buď perfekcionista, neustále překonávej sám sebe. Protože nic není příliš!

I love anal sex and I'm not the one who gets fucked.

Předpokládám, že obrázek je dostatečným vysvětlením, proč píšu jen v mužským rodu. Je zbytečný vymezovat kategorii žena, když si někdo před nanesením rtěnky musí oholit mocnýho kníra. Svaly, dickyeah. It's sexy!

Brát ohledy na ohledy

Když jsem hodně naštvaná, hodně přemejšlím, proč jsou lidi kolem (nejen) mě takový kreténi (lidi jsou nekonečný moře důvodů ke vzteku). A protože jsem hodná, tak vám to teda řeknu. Lidi jsou kreténi, protože mají potřebu pořád někoho soudit a poměřovat. Což je hrozná ale hrozná otrava. A já mám takovej nápad...

Nedělní výlet do Mnichova Hradiště byl fajn, měl jen jedno malinkatý mínus (možná dvě, když započítám hnusný, hnusný, hnusný gnocchi v Plauditu) - když mi volala teta, řekla jsem jí, že brácha s náma nejel, protože se u něj konala kocovina. Noaco. Je mu dvacet, má nárok. A mamka mi za to u oběda vyčinila, že prej tetě a babičce se tohle neříká. Já jako že jo, chápu, příště budu předstírat, že se u něj konala něco přípustnějšího, jako třeba únava z práce. Ale! Dneska jsem se po třech letech potkala s kamarádkou a ona jé, ty máš tetování a já jo, je to dobrý, že jo a ona jó, ale co budeš dělat, až se to někomu nebude líbit, to si to necháš odstranit a já bitch, why?! Jakože si nenajdu práci, nebudu moct vydat knihu mouder nebo že se se nevdám, protože mám pod kůží trochu inkoustu? Upřímně, jestli narazím člověka, kterej je tak povrchní, aby mě kvůli takovýmu něčemu neměl rád, tak ho tak nějak nebudu chtít ve svým životě. Jsem hrozně unavená předstíráním, že jsem superkladnej hrdina z komiksu (teda ne že bych se nějak výrazně snažila, ale teoreticky bych mohla). Takže mám jasný sdělení pro celej svět, který ani nemusím schovávat pod práh - smiř se s tím.


Samozřejmě chápu, že to nepůjde hned, protože né každej je hvězda. Takže, aby nám bylo líp, co takhle pro začátek aspoň jeden den v tejdnu zapomenout na ostatní a udělat něco, co už dlouho chceš, ale odkládáš to na yindy (miluju tu reklamu, noaco)? Přirozeně by bylo fajn udržet to v mezích zákona, nechci tu nabádat k anarchii a rabování. Dej pusu úče, zatancuj si uprostřed náměstí, nabarvi si háro na růžovo. Mladý jsme jen jednou. Starý jsme taky jen jednou. Není čas bejt kretén. Ohledy jsou fajn věc. Ale když je z nich smrdí pokrytectví, tak to stejně nemá cenu.

PS: To, že jsou mnozí členové naší famílie suchaři a nechápou, že alkohol k humoru patří, je sice smutný, ale akceptuju to, takže by i oni měli akceptovat, že když miluješ rum, není co řešit, musíš následovat svý srdce, i s hrozbou hlavy v záchodový míse. It's not bad at all.

12. září

Odpoledne volal mamce smutnej děda Bizon, že babička leží v nemocnici. Po třetím ozařování a chemoterapii jí našli další nádor. Když jsme za ním přijely, měl uslzený oči. Ještě nikdy jsem ho neviděla tak smutnýho. Je mi ho hrozně, hrozně líto. A připadám si o to víc pitomě, že jsem se u něj půl roku neukázala.

Spoustu věcí kolem sebe beru jako samozřejmost, místo abych byla vděčná za všechny ty lidi a gesta. Z pohodlnosti odkládám návštěvy prarodičů, nevynadám tátovi, když mě zklame, domlouvám se s přáteli na někdy místo na pevnej termín. Děda mi vždycky láskyplně říkal Lenuško. Od něj se mi to hrozně líbí. I to jak kleje na svět a přitom ho má tolik rád. Kvůli němu musím přestat být líná. Dokud je čas. Aspoň pro něj.

I když je příšerný vidět to černým na bílým, tak s babčiným stavem jsem tak nějak smířená, je nemocná už hrozně dlouho, pokaždý se trochu zlepšila, no za dva tři roky byla rakovina zpátky, jednou byla bábi lepší, jindy horší. Ale vidět dědu nešťastnýho, to sakra zabolelo. Když mluvil o babi, jako by trochu rezignoval sám na sebe. A to mu nemůžu dovolit. Chci ještě pár let slýchat Lenuško tak, jak to umí jen on.

11. září

Na úvod zdravím čtenáře z Jičína, jste skvělí jako vaše město! Ale tím končí veškerá zdvořilost, protože:



Nechutné. Prostě nechutné. A aby toho traumatu nebylo málo, blížej se moje narozeniny. Samozřejmě je chci ještě o kus míň než ty loňský. Být zase starší a prozíravější, přitom není o co stát. Jsem už dost stará. Jak jsem tu už jednou psala, jsem tak moc dospělá, že jsem v přátelství došla do fáze někdy se musíme sejít, což je v podstatě vrchol.

Brácha se mi odstěhoval a i když byl víc v práci než doma, tak se mi v tom náhlým tichu stejská. Ráda jsem mu vařila obědy a připravovala snídaně. Teď nemám proč nadávat, že musím vařit obědy a připravovat snídaně, páč proč špinit nádobí kvůli jednomu hladovýmu krku. Odbudu se bílým jogurtem a plátkem oschlýho ementálu. Stejně jednou zchátrám. Jako můj Acer. Po poslední aktualizaci mi oznámil, že chce novou baterii, jinak nebude pracovat. Možná je to protest proti jeho zneužívání jako podložku pod kafe. Nebo není šťastnej, když ho opravuju izolepou.

Dvacet tři je docela děsivý číslo vzhledem k mým úspěchům. Když mi bylo třináct, myslela jsem si, že ve třiadvaceti budu inženýr připravenej začít svoji světovou kariéru. Teď, když to mám za pár, připadám si furt jako kůzle. Geniální, ale furt kůzle. Mám těžkou paranoiu, že budu kůzle navěky.

Abych zahnala chmurný myšlenky, upekla jsem si ananasovej koláč a na posezení půlku sežrala, takže už nejsem tolik smutná kvůli otázkám stárnutí ani tradičnímu bilancování, protože teď myslím jen na to, že jsem prase a až se ráno probudím, budu ležet na zemi, protože postel pod náporem mýho nakynutýho zadku nevydrží. A ta představa je celkem groteskní. Pokud se nestane realitou. Preventivně si dám panáka octa (možná se o tom někdy rozepíšu, i když pravý gentleman o dietě a cvičení nikdy nemluví). Dobrou, dobrou noc. Tobě, čtenáři. Tobě, Víťo. Stejně jsme mrtě řízci.




3. září

Nefunguje facebook, takže jsem na prášky a stahuju Mirandu, abych mohla aspoň na ajsíkjú. Jsem otrok internetu. No každej máme něco.