Otázky, který si nezaslouží odpověď

Ne, že bych byla ráda nepříjemná. Jen se prostě někdy lidi ptaj jak idioti a to je potom těžký se ovládat. Vlastně je to takovej návod, jak se neodrovnat hned po pěti vteřinách. Poděkujte mi později.

- Ty jo, ty ještě žiješ? (Ne, ty vole. To jsou hlasy ze záhrobí. Gratuluj si, seš teď médium...)
- Jak ses vyspinkala?
- Ty umíš udělat webovky, jo?
- To jdeš v tomhle?
- Už zase máš jiný vlasy?
- K čemu potřebuješ tolik bot?
- Proč se s nima bavíš?
- Jíš vůbec něco?
- A co se ti na nich líbí?
- Proč jdeš zase cvičit, dyť vypadáš dobře?!
- Nepiješ toho kafe nějak moc?
- Kdy se zase potkáme?
- Bodíky sbíráte?
- Nechceš si vzít pohodlnější boty?
- Proč nechceš koukat na GoT?
- Ty nemáš ráda Lipa?!
- Občanku máte?
- A to ti nevadí, že na tebe takhle zíraj?
- My karty neberem, to u sebe nemáte hotovost?
- A proč taxíkem, napíšu kámošovi, ne?
- Máte čas na krátký monitorovaný rozhovor?
- A jakej styl hudby teda posloucháš?
- Jaký seš znamení?
- Kuk?
- Co to máš zas na puse, není to moc výrazný?
- A co budeš dělat, až tady lidem budou uřezávat hlavy?
- Proč mi nechceš dát svoje číslo?
- To se nestydíš?
- Bylas?

Mrdat do ouška nějaký odpovědi. JUST. DON'T. ASK.

I pád na hubu je pohyb vpřed

Mám za sebou příšerný, příšerný dva týdny. Horší než příšerný. Níž už jsem padnout nemohla. Tak. Řekla jsem to nahlas. Vážně a bez úšklebku. A není to takovej průser, jak jsem si myslela.

Posledních pár let se snažím pořád usmívat. Problémy popírat, případně je zlehčovat, přebíjet ironií nebo přecházet. Občas si pobrečím tady na blogu, ale nedokážu k tomu nepřidat nějakej zlehčující závěr, že ten problém je vlastně blbost a jdem na pivo nebo si zaběhat, ono to přejde. Protože přece dokážu všechno a nic mě nezastaví, že jo. Jenže on ti časem začne docházet dech. Někdy doslova. A pak už je tak nějak jasný, že tě to dokonale semele, že se sesypeš a nebude to vůbec pěkný a tohle už, kámo, nerozběháš. Včerejšek byl ten slavnej den. Teď by to chtělo víření bubnů...

Přitom začal radostně a všechno bylo růžový. Než se to posralo. Po obědě mi odešel humor, do večera jsem se v podstatě doplazila, s vypětím sil a pak jsem se definitivně zabila. Nesnáším takový ty chvíle, kdy mluvím nezávisle na tom, jak myslím. Slyším každý slovo, co mi vypadne z pusy, není moje, ale nedokážu ho zastavit, nedokážu vůbec nic. Jen si tiše přeju, aby už byl konec. S každou další kravinou, s umělým úsměvem cítím, jak umírám a bojím se toho děsně.

Seděla jsem u okna do čtyř do rána aniž bych byla schopná pobrat, co se to stalo. Kdo jsem byla. Novej den mě děsil. A najednou jsem se vzbudila, venku bylo světlo, apokalypsa nikde, vytočila důvěrně známý číslo a jediný rozespalý ahoj rozfoukalo všechny posraný chvíle, všechny pochybnosti a nedůvěru v sebe sama. Milionkrát můžeš obelhat svět, ale sebe nepřesvědčíš. Telefon spolykal všechny špatný sny, chvíle zoufalství, obavy a pochybnosti. Nedokázala jsem dál hrát divadlo zvládnu cokoliv. Protože jediná věc, za kterou se stydím, je fakt, že cokoliv teda fakt nezvládnu. Že někdy potřebuju pomoct. Přiznat to, nejen světu, ale hlavně sobě, je pro mě neuvěřitelně těžký. Slíbila jsem si, že budu silná. Jen jsem tu sílu nepochopila. Není to o tom ustát jakoukoliv nálož sám.

Takže prostě posrala jsem teď spoustu věcí. Některý už nedokážu napravit. S něčím budu potřebovat pomoct. Jsem na dně, ale škrábu se nahoru. Už jen proto, že jsem si to konečně připustila, tiše i takhle veřejně. Děkuju ti, příteli. Ještě mockrát ti budu po ránu zoufale brečet na drátě. Protože můžu, aniž by mi to zlomilo vaz. A za to tě miluju. Tyvole, je mi líp. 

21. ledna

V podstatě byl dnešek dobrej den. Ty dva předchozí jsem nějak neměla sílu byť se aspoň učesat, natož nebejt troska. Ráno jsem si umyla vlasy a radostně shledala, že se mi z dovolený vrátil obvykle hezkej obličej. To chceš. S timhle objevem musíš po snídani mezi lidi. A sranda končí.

Honzík mi furt opakoval, jak jsem jiná a já ho za to někdy proklínala, protože jsem se nechtěla lišit. Ale málokde je mi fajn, přirozeně a bez masky. Mezi lidma bylo hned po pohodě. A pak se že mám socializovat, no děkuju pěkně. Asi budu radši jiná a jinde a nějak se bez vás obejdu.

Jenže pak ležím v posteli a občas koukám oknem do tmy venku, nemůžu usnout, protože mě jak kráva bolí zub, i když jsem večeřela brufen s brufenem a hlavně mám zas ten vlezlej pocit samoty a prázdna, což je v podstatě jedinej důvod, kterej mě nakopne, abych něco psala. Nejásám nad tím, abych pravdu řekla. Ale duševní hygiena je neméně důležitá než ta fyzická, říkal nám párkrát pan Špidla. A je to levnější než cvokař, dodává prázdný místo v botniku.

Možná mě děsí to, že jsem si uvědomila, co chci. Koho chci. Že mi chybí někdo zcela konkrétní, ne jen nehmatatelnej ideál. Že ho znám už roky a díky všem nemotorným slovním kličkám a zvláštním gestům a kradmým pohledům mám ten hnusně neodbytnej feeling, že mu taky chybím. Několikrát mě zachraňoval. Jen najít odvahu a udělat první krok... Nejsem dobrá v prvních krocích. Někdy ani v těch druhých. A pak si to taky mužů celý namlouvat. Co když ze sebe udělám ještě většího idiota, že jo. Samozřejmě, že udělám, protože mi to nedá a nakonec se rozhoupu. Při nejhorším se přestaneme potkávat. Na to zas talent mám.

Ty nekonečný zásoby naivity, snů a zbytečnýho strachu mě nikdy nepřestanou udivovat. Kdy budu mít v životě konečně jasno? (Nikdy, Lenko...)

Některý lidi by neměli mizet. Taky mi chybíš. A bolí to, pořád. Měls bejt ten rozumnej. 

Přátelská podpora, žádná reklama

Kluci dneska poslali do světa novej klip a jakože dali si záležet, tak jim, milý čtenáři, věnuj ty čtyři a půl minuty. Když tě chytnou za srdíčko, můžeš zčeknout jejich bandzone a lajknout jim facebook, páč díky tomu ti už nic neuteče.


Pondělí

Některý tváře ani nedovedu přiřadit ke jménům, pokud jsem je vůbec někdy věděla. Jednou jsem ruku v ruce prošla osm barů s holkou, co postávala na začátku barový dráhy a taky marně čekala na kámošku. Smály jsme se, objímaly, koukaly na lidi a potom nad ránem v Lazarský jsme sedly každá do jiný tramvaje a už se nikdy nepotkaly. Byt skupinky Francouzů z Náplavky, kluci malý a nosatý, holky nehezký, ale šarmantní, spousta vodky a samý merci. Někdo se možná jmenoval Joseph. Já jsem rozhodně byla Josephine. Blonďáček, co vypadal na čtrnáct, mluvil jako čtyřicátník, dal mi máčko, když jsme pozorovali parníky a smál se mi, že Nina není nejhezčí jméno na světě. Vždycky bylo. Mexičan, možná Kristoff, s divokým pohledem, co tancoval úplně nejlíp a pořád se smál a pak mě políbil na čelo a zmizel ke svý snoubence. Víkend v Berlíně s partou z irský hospody. Šílenej nápad, šílený lidi. Poláci, co neuměli jinak než polsky v baru, kterej objevil Jindra ve Vratislavi. Frajírek, co se na mě vykašlal hned, jako dostal, co chtěl. Jonas, ten sladkej Jonas...

Teskně podbízivá Lana Del Rey by mohla vyvolávat melancholický vzpomínky a taky snahu hromadit zbytečnosti v červený krabici, přesto nakonec mažu fotku za fotkou a necítím vůbec nic, jen občas se lehce pousměju nad bláhovostí celý situace. Uklízím střípky minulosti, na kterou už se nedá nijak navázat současno, natož něco budoucího. Hmatatelný upomínkový předměty skončily na smetišti dějin asi před týdnem. Bylo na čase. Potřebuju čerstvej vzduch.

Jsem šťastná. Prý je to vidět. Připadám si navenek pořád stejná, nedovedu to posoudit.

Měls včera oči hluboký, plný touhy a přitom čistý jako dítě. Mohla bych v nich plavat hodiny. Jen tak. 

My versus oni

Když mě v půl druhý ráno vzbudila zpráva, že kamarád Dorian z Paříže je v pořádku, jen letmo jsem se usmála s myšlenkou nad další divokou noční jízdou a znovu se zasnila. V ranním světle už bylo všechno jinak. Včerejší útok v Paříži je odsouzeníhodnou tragédií. Bohužel ne první a nejspíš ani poslední tragédií. Mám vztek, že se to stalo, myslím na všechny, kterých se to dotklo, děsí mě, že nevím, co dělat, jak tomu zabránit. Přesto dám za chvíli prádlo do pračky a budu pokračovat v běžným programu dne, jen tentokrát budu u zpráv brečet trochu víc. 

Samozřejmě vševědoucí génius na sociální síti i populistickej politik v televizi zoufale honící podporu u plebsu už řešení má a vlastně to všechno říkal, že jo. Uprchlíci, Obama, Merkelová, EU, muslim, Západ, pořád dokola a já si zase říkám vážně, to jste lidi? a někdy ksindle komunistickej, ty budeš kázat o demokracii a svobodě? a jindy se jenom tiše stydím, že je vůbec znám a doufám, že už se nepotkáme v tomhle ani příštím životě.

Je pro mě zarážející, jak snadno člověk propadne dojmu, že pokud se podobný neštěstí stane ve jménu víry, musí se proti ní bojovat, netolerovat ji, zničit ji. Protože je špatná, nenávistná, jiná., přičemž strach z neznáma klidně donutí člověka vzdát se části svobody, po který nedávno zběsile volal. Ne, terorista nejedná ve jménu Alláha, jen se za něj zbaběle skrývá při ukájení svejch vlastních zájmů. Stejně jako křižáci nedrancovali svět s požehnáním Krista. Je klidně možný, že kdyby nebeskej soud fungoval jako Štrasburk, podali by žalobu za urážku na cti. Tohle dalece přesahuje rámec víry, která je jen chabou omluvou pro to, že se někdo chová nelidsky a bezostyšně v honbě za mocí. A o moc jde především. 

Vždycky se najde skupina Konvičků a Okamurů s vlastní pravdou, mávající vytrženýma pasážema z Koránu, neochotná k diskusi, arogantní, krutá a rochnící se v obavách, který rozpoutala. Blbci, co naletí na hoaxy dvanáctiletých kluků, který si akorát chtěli vydělat na iPhone aniž by vzali v potaz, kolik bolesti můžou vyvolat. Mějme na paměti, že jsme lidé, bez ohledu na víru, barvu pleti, pohlaví, orientaci, jsme lidé bez ohledu na národnost, jsme lidé a proto by nám měla být lidskost vlastní. Bránit se nenávisti nenávistí není cesta, jak z toho ven. Tolerance přitom neznamená rezignovat a nechat prostor anarchii, jak prezentují dementi a populisti, tolerance je hlavně uvědomění si vlastních hodnot a jejich následná ochrana a zároveň otevřenost, posun.

Nemůžeme čekat, že se svět přestane vyvíjet, že to bude pořád stejný jako v osmadevadesátým, předloni nebo včera. Jsme předurčený k multikulturnímu prostředí od doby, kdy se člověk začal rozhlížet kolem sebe. Mějme otevřený nejen oči, ale taky srdce. Nejsme my a oni. Všichni jsme MY, lidi.

Mír s tebou, Paříž. Mír s náma všema.

Otázky bez odpovědi

Jsou někdy dny, kdy nevím úplně všechno. Není jich moc, o to víc mě tíží. Snažím se zkontrolovat všechny možný úhly, ale je mi to houby platný, každá další perspektiva mi akorát víc motá hlavu.

První chyba byla, že jsem se svěřila. Prej si mám napsat seznam pro a proti. A uvědomit si, co říká mozek a co srdce. No děkuju pěkně, větší blbost bych nevymyslela ani nad ránem s práznou lahví vína pod postelí. Z jakýho důvodu by moje orgány měly mít rozdílný názory na svět okolo? Předpokládám, že moje vnitřnosti spolupracujou bez hašteření, v příjemným souznění a prostě si užívají ten supr kolektiv. Mozek i srdce křičí jednohlasně: "S tímhle člověkem už se nikdy nebav!"

Druhá chyba je celý moje dnešní přemýšlení. Měla bych vypnout, lehnnout si, dát nohy nahoru, ale nejde to. Proto trochu doufám, že když to sem napíšu, budu moct odpočívat s hlavou prázdnou, až příjemně dutou.

Jak je možný, že mi záleží na někom, koho v podstatě neznám? Proč má dnešek tak melancholickou pachuť? Proč jsem si koupila kalhoty s děravýma kolenama, když se mi vůbec nelíbí? Proč mám pocit, že se brzo něco změní a proč se nedokážu rozhodnout, jestli se na to těším nebo mě to děsí? Proč nejdu k doktorovi, když mě bolí zápěstí tak, že s ním nemůžu pořádně hýbat? Proč potřebuju tolik pozornosti? Proč brečím už u první stránky Malýho prince? Proč nedokážu vynadat rodičům, když mě hrozně naštvou? Proč nedokážu měsíc nejíst maso? Proč jsem naivní? Proč nemůžu pokračovat v rozepsaných stránkách? Proč mám v ložnici takovej nepořádek? Proč musím zítra na úřad? Proč mi chybí Praha, když jsem si tam připadala osaměle? Proč mi většina lidí připadá hloupá? Proč se těším na zimu, když mám nejradši vedro? Proč mě fascinuje betonová stěrka? Proč koukám na Keeping up with the Kardashians (lobotomie)? Proč neumím zpívat? Proč nemůžu poslední týden spát? Proč se směju, když je mi smutno? Proč je mi smutno? Proč cvičím jak šílenec, když mě to nebaví? Proč mi rodiče odmalička netloukli do hlavy, že můžu cokoliv si zamanu? A proč o tom vůbec pochybuju?