♦ román na pokračování aneb byla jednou jedna KAPELA
♦ mí NEJOBLÍBENĚJŠÍ BLOGGEŘI
♦ holčičí revír aka pindy o kosmetice, oblečení a botách

9. července

Můj nabitej denní program: vstávačka v půl devátý, v deset hoďka u psychologa, pak oběd s mamkou, trochu nákupy, ve tři odemykám naše domovní dveře.
Stav po návratu: pokraj kolapsu. Bolest celýho těla 10/10. Chuť udělat něco víc než lehnout na koberec na chodbě 0/10.
Otázka dne: Umírám nebo co, ty vole?

Ráno mi bylo řečeno, že prej žádný podpatky, koukej si vzít pohodlný boty. A teď jednej, kámo, když se nechceš vzdát pouzdrový sukně a elegantního vzezření (nemůžeš jít ke cvokaři v teplácích, přece nechceš, aby si myslel, že jsi troska, že jo). Baleríny nejsou pohodlný boty. Jsou vlastně tak nepohodlný, že jsem si musela koupit boty s podpatkama, abych dojela domů příčetná. A teda taky svetrový šaty, aby se k těm botám hodily, že jo. A dečku s pandama a koalama, protože miminka milujou dečky se zvířatama, který neznaj. Budu už doživotně unavená téměř nulovou činností? Proto všude potkávám tolik protivných ženských, co řvou na zmatený děti? Jsou mámy větší uživatelky kokainu než zlatá mládež, čistě aby přežily? Narodila jsem se s nohama deformovanýma jako Barbie (jakože můžu nosit jen boty na  podpatku, ne že by byly nekonečně dlouhý, achjo)? Myslím, že budu muset zahájit nějaký důkladnější šetření. Až najdu sílu položit aspoň jedno chodidlo na podlahu. Když jsem totiž přivandrovala, zvládla jsem se akorát  vyškrábat do postele, že si jakože na deset minut lehnu a pak si napustím pomerančovou vanu a po ní budu dál fungovat. Po třech hodinách dobrý ráno, nevím, kde jsem, zmůžu se max najíst a pak jdu zase spát, mrdat ňáký činnosti (jako třeba psaní - 3 až 4 hodiny denně - nebo pohyb) do ouška.

Možná kdyby začalo pršet. Včera jsem obstojně zmokla a bylo to super. Jak může někdo nadávat na déšť? Miluju déšť. Déšť. DÉŠŤ!

Jo a vytřídila jsem tu skřiň. Teda z donucení dost. Dokázala jsem se vzdát asi čtyř tílek a taky jsem vyhodila dvoje džíny. Víc to nešlo. Brečela bych.

Jsem staromilec, no a co aneb 7 zašlých pravd, co mi nikdo nevyvrátí

Úvodem bych teda ráda předeslala, že hipsterství mě dokonale minulo. Nechodím rabovat babiččiny skříně a v sekáči si nekupuju předrevoluční věci, ono retro je fajn na fotkách, ale v reálným životě se opravdu netoužím stát pin-up dívkou. Nedoprovází mě smrad vetešnictví, cigára si balím, když jsem ve finanční nouzi, ne proto, že to vypadá a přestože se mi líbí Lomo, fotím kompaktem nebo mobilem a když nejsem líná, vytisknu si to doma na obyčejnej papír. Celkově mě netrápí konzum, záchrana planety a hluboký debaty s radostí přenechám jinejm.

A myslím si, že takových lidí jako já je hromada. Jen se někde schovávaj. Přitom bych je někdy docela potřebovala. Protože si často připadám jako mimoň. Páč nekoukám na aktuální filmový a seriálový hity (míra nepochopení pět let zpátky v očích kohokoliv, komu jsem řekla, že HIMYM nepovažuju za kvalitní seriál, stejně jako teď, když odmítám uznat úžasnost GoT, ta byla nevyčíslitelná) a můj hudební vkus je prej divnej (dovolej si říkat negramoti, co nevědí, kdo je Jack White nebo David Gilmour, haló).

Buď jak buď, jsou pravdy, který mi nikdo nevezme:

1. Levi's 501 jsou nejlepší džíny, protože prostě jsou
Vyzkoušela jsem asi tak dva miliony boyfriend džín, ale žádný neseděj tak dobře. Můžeš je ohrnout, nechat viset přes podpatky, ustřihnout z nich minikraťásky a pořád budou naprosto dokonalý, dokonalý, dokonalý a zadku lichotivý. Víc než 100 let starý džíny nakopávaj zadek všem


2. elektro swing je prasárna
Možná už jsem to tu hejtila, ale nadávek na tuhle spatlaninu není nikdy dost, že jo. Swing mám dost ráda. Goodman a Miller, to byli páni muzikanti. A pak si takhle sedíme s kolegyní u kafe, já něco o swingu a ona, že ho má taky děsně ráda a že chodí na ty tančírny, že to tam hrajou pěkně moderně a jak je to děsně štýlo. Ehm. Vždycky když to slyším nebo nedej bože vidím mařky narvaný v puntíkatých šatech s plastovýma korálema kolem krku neohrabaně poskakovat do neustále se opakujících, nekonečných melodií, v duchu křičím a přeju si, abych se okamžitě teleportovala na jinou planetu (i s tím rizikem, že by to byla poslední  věc v mojí krátký historii).

3. humor jde do kopru
Vleze-li někdo na disk, zjistí, že většina mých zlepšováků nálady je minimálně 10, spíš ale 20 - 40 let stará. Ne, nebráním se novým počinům, ale pravda je, že málokdy se zadaří. A když už, je to většinou proto, že se ukradla nějaká stará myšlenka. Proti tomu nic nenamítám, umělci maj právo krást, když z toho vznikne něco dobrýho.

4. vzhled až na prvním místě
Kdo tvrdí, že se neřídí očima, je odpornej lhář (pokud to teda není slepec). Když nakupuju ovoce nebo zeleninu, vybírám si ty hezký kousky bez kazů. Nepořídím si hnusnou židli, jen proto, že je fakt pohodlná a zajišťuje dobrou oporu pro záda. Multipla je možná bezpečný rodinný auto, ale radši bych denně jezdila vlakem než tímhle paskvilem. Člověk si může namlouvat, že na tom nesejde, ale stejně nakonec zjistí, že když se mu ten jinak skvělej, vtipnej a charismatickej protějšek fyzicky nelíbí, je těžký až nemožný s ním spát a když je těžký až nemožný s ním spát, tak je to prostě zazděný. A že to hnusně vypadající jablko teda fakt jíst nebude, i kdyby šance, že bude chutnat výborně byla 100:1. Prostě estetika se nás týká. Proto chodit mezi lidi upravenej není prvorepublikovej přežitek. A není to ani nijak diskriminační nebo pokrytecký, protože tisíc lidí, tisíc chutí, tedy všichni mají šanci. Mně připadá Chad Kroeger odpornej a nechutnej, kamarádka ho bezmezně miluje, zatímco Chris Hemsworth, kterej mi zapaluje lýtka, ji nechává chladnou.

5. společenský hry jsou skvělý
Dostihy a sázky, Aktivity, Člověče, nezlob se!, Hádej kdo, Vrchcáby a nebo obyčejný Prší, já tyhle věci prostě miluju a přijdou mi zábavný. Rozhodně lepší, než na mejdanu sedět a jenom nasávat. Už jen proto, že když za každý prohraný kolo musíš exnout pivo nebo si dát pár panáků, dostane všechno hnedka novej rozměr. Rázem nejseš opilec, ale hravej jedinec. A to za to stojí. Je mi fuk, že takhle se bavili prarodiče. Chci svoje společenský hry!

6. radějí knihu
Já vím, že je Kindle užásnej vynález s nesmírnou úsporou místa. Ale když otevřeš knížku, je to takovej rituál. Knížka voní a něco vyzařuje a má duši. Navíc byť malinká knihovna dělá domov. Těch pár čtverečních centimetrů nebo deka navíc v kabelce nějak oželím. Vlastně sebou knížku tahám skoro pořád, dokonce i do hospody nebo na rande, protože prostě nikdy nevíš, kdy se ti bude hodit.

7. devadesátky byly hrozně cool
Myslím si, že jsem kdysi někde četla článek o tom, že devadesátkový modelky byly vtipný a že dneska už je to dávno pryč. Nebo jsem si to možná vydedukovala ze starých fotek Kate Moss a Naomi Campbell. Buď jak buď, něco na tom je. Když si pročítám starý Elle nebo Cosmo, jsou prostě barevný a plný energie, živý a veselý. Zatímco současný vydání mých oblíbených titulů plní články o zdravým životním stylu, hubnutí, plastikách a každou chvíli se někde vynoří reklama na jogurt na dobrý prdění podporovaná slavnou herečkou ze splaškovýho seriálu nebo zpěvačkou, která se zapojí evidentně do všeho od fotbalovýho mistrovství po bojkot výlovu velryb, jen když jí to zvedne prodej případně něco o tom, jak nejlíp ulovit chlapa, dát mu na krk řetěz, rozdrtit koule a pak si najít jinýho, protože tenhle byl asi málo chlap (si tak říkám, proč jsem vlastně tak blbá a čtu to).



Dneska se podobný fotky objevujou s titulkama typu Skandál!! Opilá modelka předváděla psí kusy a dementní čtenáři pohoršeně pomlaskávaj, i když si večer předtím vylili držku gambáčem u třítisícího dílu Ordinace v růžový ohradě. Je to smutný. Takže si aspoň vystřihuju veselý články a vtipný reklamy z mýho rannýho dětství a pak nad nima pláču, že jsem v tý době nebyla v pubertě. Bohudík mi bylo od rodičů do vínku dáno dost rozumu, abych neinklinovala ke stádovitosti a nešílela po prdícím jogurtu, Atkinsonově dietě, průjmový kinematografii a každým pitomým trendu. A fakt se budu snažit tu štafetu držet a předat jak nejlíp dovedu.

Jo a bylo mi vyčteno, že moje názory jsou poněkud jednostranně zaměřené na módu, kulturu a hospodu. Což je pravda, ale nehodlám to nijak měnit, protože žiju pro módu, kulturu a hospodu. Nemám výraznější potřebu se vyjadřovat k jaderným technologiím, problematice Schrödingerovy kočky a politický situaci, protože mě to prostě nezajímá. Děkuju vám, co čtete (nebo aspoň teda klikáte na odkazy a dodáváte mi pocit, že jsem fakt dobrá, což jsem) a tím mi vyděláváte na pivo a přihráváte slevy na kafe. 

6. července

Potřebuju nahnat místo ve skříních a tak třídím. Už tři týdny asi. Vždycky si sednu na podlahu, před otevřený dveře almary s jasnou vizí, že až se zvednu, bude tóčo a zmizí všechno, na co se snáší prach zapomnění. Realita je značně odlišná. Když se zvednu, tak ty dveře zase zavřu a jdu dělat něco jinýho.

Je to smutný, ale jsem od přírody sběratel. Mám ráda starý knížky, starý desky a starý oblečení. Třeba sukně, kterou si mamka ušila ještě na střední. Oblíkla jsem si ji všehovšudy jednou, ale obdivovala jsem ji minimálně milionkrát. Je zpracovaná líp než všechno úžasný oblečení na ramínkách v Mangu (což mi ovšem nijak nebrání to nekvalitně šitý oblečení nakupovat). Ale nemusej  to bejt jenom věci z pravěku, mám tu i spoustu relativně nových vyhozenínehodných předmětů. Věnce z fesťáků, kradený skleničky z hospod, kuželku z bowlingu, hadry ze slev, šutry a mušle z Řecka, plyšáky a podobný krámy nevyčíslitelný hodnoty (i zadarmo by byly drahý).

Uvědomuju si, jak  nezdravý je se na ty věci upínat. Ale vyhoď Míšu do popelnice, když s tebou denně usíná a nejednou ti posloužil místo polštáře nebo jako geniálně tvarovaná opěrka zad. Sundej vánoční výzdobu, když už je červenec a od října stejně začne vánoční masáž... Ne, prostě je to fakt složitý. Pokud byste měl někdo zájem, uvítám pomoc. Potřebuju garáž, kam si to budu moct naházet a pak to chodit navštěvovat.

Ne, dneska tu skříň zase nevyklidím. Radši Gaula. I tohle je dospělost.

1. července

Poradit druhým, to většina z nás dovede. Jenže pak se octneš na křižovatce a rázem ti dojde, jak lehko jsi soudil cizí a přitom teď sám váháš. Bez mrknutí oka jsem rozdala miliony rad, na většinu problémů měla jasnej názor. Ale když stojíš (nebo rovnou ležíš) pod náloží něčeho, co se ti vymklo, veškerý moudra jdou do kopru a je jedno, že jsi ještě před rokem držel jiný stanovisko. Dobrý je, že se nám dopřává luxus moct se mýlit aniž by se za to trhala hlava.

I když je to tak trapně knižní, pravda je, že až v boji poznáš, který lidi stojej za oddanost a kus srdce. A taky si konečně uvědomíš, co je důležitý a na co se vykašlat. Naučíš se vděku za každej novej den a za všechny, co drží s tebou. Od loňskýho léta jsem se pořádně nevyspala a dost marně jsem hledala buď klid nebo aspoň impuls, kterej by zničil všechny balvany smutku. Upínala jsem se k minulým dnům, vychcaným zmetkům v beránčím kožichu a nebo se schovávala mezi dalšíma zlomenýma dušema. A nakonec stačilo mámino rameno, který je na bolístky prostě stavěný. Jasně, že všechno špatný neodezní mávnutím kouzelnýho proutku. Ale když tě do očí šlehne paprsek světla, víš, že máš šanci zvládnout cokoliv si zamaneš. Vzdát se může být na první zdání jednoduchý, jenže vědomí, žes to nezkusil, tě může zadupat do země. To nejlepší nikdy není zadarmo, pane Malátný. Nejspíš budu muset přelízt skály. Ale dokud uvidím na cestu, žádná překážka nebude neschůdná.

Mámy jsou naše světla na celý tý kamenitý stezce.

28. června

Je sobota 8 ráno a já jsem vzhůru. Jako pardon, ale takhle fakt ne, ne a děkuju pěkně, ne! Víkend, to přece znamená spánek do oběda a tak, že jo. Možná je to tím zdravým životním stylem, kterej teď zarytě dodržuju.

Třeba včera jsem s mamkou byla v arboretu a pak se projít k rybníku. Pokud přes veškerou genialitu jako já netušíte, co si představit pod pojmem arboretum (předpokládám, že rybník zná každej), tak je to prostě velká zahrada se spoustou různejch stromů. Nic víc. Poutavý, co? A já tyhle věci začínám mít fakt ráda, saju tam ten čerstvej vzduch a úplně se vidím, jak si na podobným místě hospodařím. Ve SketchUpu si osazuju fiktivní zahrady u svejch úžasnejch sídel. Přitom mi v pokoji chcípá i kaktus a bambus. Tedy zástupci nechcípajících rostlin. Ale postavit dům Beverly, určitě bych rázem byla nejlepší pěstitelkou.

Jsem vzhůru v 8 ráno. Možná už jsem velká holka. Doufám, že nikdo nečeká, že v takovou hodinu budu psát něco na úrovni. Pche.

PS: Posledním hřebíkem do rakve je zjištění, že už celý dopoledne nedávaj pohádky, jako když jsme byli malí.

24. června

Co se stane, když ti přidělí péči o diskusi?


Pánbůh mě trestá za nějaký fakt ošklivý věci. Nejspíš jsem ve spánku zabila pár koťátek. Možná je to zkouška ohněm. Vím dobře, že shovívavost, trpělivost a empatie jsou mi poněkud cizí. Přesto netoužím být v těchto oborech výrazně lepší. Mám ráda svoje kousavý poznámky. Některý lidi potřebujou takový nakopnutí a děkujou mi za něj (a některý se mi časem začnou vyhýbat, hehe).

Každopádně, marně jsem si namlouvala, že to budu brát easy easy a k ničemu se nebudu vyjadřovat. Prostě jen bloknu ty, co porušujou pravidla a bude. Jenže, není to tak jednoduchý, když osm z deseti účastníků tý či oný slavný diskuse jsou labilní kreténi s výraznýma mezerama v pravopisu a vyjadřování vůbec. Pro mě jsou takový osoby v momentě, kdy mi jakkoliv zkříží cestu, jako červenej praporek pro býka. Prostě je pro mě dost těžký se ovládnout a nedat jim najevo, jak moc vymatlaný jsou. Tak moc těžký, že se neovládnu. Jo, napsala jsem dneska tak tři miliony příspěvků. Myslím, že bych příště neměla mít co dočinění s podobnýma záležitostma.

Vzhledem k tomu, že se toho nezbavím minimálně do konce září, prosím pěkně, milí kamarádi, potkáme-li se nad dobře vychlazenou Kofolou (ach, Kozle), nezavádějte řeč na cokoliv týkající se politiky, náboženství, lovu velryb, tuleňů a žab, školství, zdravotnictví, zemědělství, nezaměstnanosti nebo problematiky chovu králíků pro maso, protože budu přesycená informacema, který si jako psychopat sháním, abych mohla debilům dokázat, že jsou debilové a tím pádem bych na vás v případě rozdílných názorů mohla být nemilá, což nechci, neb vás je omezenej počet. Na dobrou noc si přečtu tabulku a výroční zprávu statisktickýho úřadu o chudobě v ČR. Šílenství volá.

Nejkrásnější maličkosti

Páč když útočej deprese, je dobrý si vzpomenout na to dobrý na světě.

- zabít komára v letu ještě než se stihne přisát
- poručit si v hospodě jako obvykle a dostat to, co obvykle
- sníst první letošní třešeň a neobjevit v ní červa
- sednout si při západu slunce na balkón a pozorovat krávy
- zapnout rádio v momentě, kdy hraje tvoje nejoblíbenější písnička
- upíct večer tak dobrej koláč, že když si chceš dát kousek k snídani, je celej sežranej a tak místo něj musíš posnídat čokoládu s křupinkama
- užít si fakt dobrý kafe, citronádu a tiramisu a platit necelou stovku
- pochovat si štěňátko francouzskýho buldočka
- napít se mlíka rovnou z krabice a zjistit, že není zkažený
- obejmout mámu
- probudit se a mít skoro učesaný vlasy
- najít starou vtipnou fotku s lidma, který budeš mít vždycky rád
- chodit bos
- projít se od babičky na kyselku a máchat si tam nohy v potoce
- uvědomit si, jakej je ten strašně skvělej člověk malej falešnej blbeček a že je ti to úplně jedno
- nakreslit si kočičí linky, který jsou skoro stejný
- vyprat si nový šaty a fetovat aviváž
- odjet s kamarádem na chalupu, jen tak se flákat a nemuset vůbec mluvit
- pořádně se vybrečet
- vyřešit rovnici i po třech letech bez matematiky
- podívat se do zrcadla a cítit radost a klid
- oběhnout navečer Frýdlant
- vědět, že život to vyřeší a všechno bude dobrý