♦ román na pokračování aneb byla jednou jedna KAPELA
♦ mí NEJOBLÍBENĚJŠÍ BLOGGEŘI
♦ holčičí revír aka pindy o kosmetice, oblečení a botách

2. září

Chtěla jsem děsně, abychom to dokázali šťastně až do smrti, ale když jsem tě dneska potkala, vůbec jsem tě nepoznávala. Jsi už někdo docela jiný. A přesně proto nemá cenu brečet.

Zatímco mně nebylo přáno, krásná Angelina navlíkla šaty od Versace a vzala si Brada, mýho srdce šampiona, takže jsem nad ranní kávou zatlačila slzu dojetí a pak jsem si představovala, jak nejlíp vyloupit banku, abych si mohla pořídit podobnej vohoz. Tolik k mojí dávce emocí. Když mluvím o Angie, rozhodně budu jednou taková ta matka, za kterou se puberťák stydí. Už jen fakt, že jména pro děti i domácí mazlíčky jsem vybrala podle oblíbenejch zpěváků, kapel a filmovejch hrdinů, je dost embarassing. Noaco, že jo, je to prostě dobrej nápad. Rozhodně lepší než studovat horoskopy a ňáký významy jmen, protože to je kolosální blbost. Jo taky mám novou kéru (ale nic sluníčkovýho jako Lara Croft) a v diáři pevnej termín na další, tentokrát pořádnou, žádný tři centimetry.

Ovšem nejen další dávka inkoustu pod kůží, pozitivní drby ze světa slavnejch lidí, nový běžecký boty, spousta růžovejch věcí všude okolo a drogy mi projasňujou propršený dny. Začíná podzim. Nejlepší období roku. Jsem nechutně spokojená a miluju všechny, kdo si to zasloužej.

31. srpen

Zamamrděný debilní komáři! Aby to všechno pošlo! Budík hlásá půl pátý ráno a jako už chci prostě spát. Kurvafix už fakt jako!

7 naprosto tupých a zbytečných věcí, který by se měly zakázat a zapomenout

Protože jsou blbý, nudný, já je nechci dělat, protože mám důležitější věci na práci a mrdat to do ouška prostě.

1. žehlení
Jako velká, rozumná holka se mu přirozeně pro zachování duševního zdraví vyhýbala. Když jsem se přestěhovala, žehlička nebyla součástí domácnosti a bylo mi fajn. Naučila jsem se nakupovat inteligentně, protože ne každej si může dovolit být idiot a brát věci, co žehlení vyžadujou. Když jsem náhodou potřebovala košili na zkoušky nebo šaty na ples, tak jsem to prostě odnesla do čistírny a tam se o její kultivovanej vzhled postaral nějak podprůměrně placenej otrok. Ale protože teď vegetím na přechodnej čas u rodičů, žehlení se občas nevyhnu (pouze ho oddálím, což právě dělám). Je to degenství první ligy a já se ptám - není už na čase vyrábět oblečení tak, aby se nemačkalo?

2. stlaní postele
Zatímco žehlička si do novýho bytu cestu nenašla, postel jsem stlala a ztrácela tak cennej čas na důležitější činnosti, třeba na dívání se do ledničky nebo whatever. Ne že bych byla zdegenerovaná mamčinýma výzvama Lenino, ty prase, ustel si postel a nemohla přestat ani bez dozoru. Byl to čistě nátlak okolností - ložnice byla zároveň obývák a pracovna, takže mě tam občas někdo navštívil. Ale v momentě, kdy do ložnice lezu akorát já nebo kočka, vyvstává otázka jako proč?! a odpověď je jasná - je to zbytečný, není jedinej důvod, proč postel stlát, když do ní večer zase zalezu. To je asi tak jako zasypávat bazén po každým koupání, aby zahrada byla celistvá a druhej den ráno si s krumpáčem přivstat pro těch pár temp.

3. speciální praní
A zůstaňme ještě chvíli v domácnosti, oblečení, který potřebuje speciální zacházení, je horší jak rozmazlený dítě! Koupíš si kabát, chvíli ho ponosíš, najednou uuups, kafe, tak doma hopsafrak sundáš, mrkneš na štítek, jestli na to můžeš dát aviváž a štítek hlásí, že nejen že žádnej Silan, ale ani ho nemůžeš dát do pračky. Jako haló, jsi kus oblečení, nezaloužíš si speciální zacházení, takže nasrat a marš do pračky. Jo, zničila jsem už spoustu oděvů. Jenom Adidas Superstar jsou věčný, vděčný a po pár otočeních bubnu jako nový. Prostě léty prověřená kvalita.

4. aktualizace
Na počítači i na mobilu mi svítí něco kolem stovky upozornění, že je na čase něco zase vylepšit. Děkuju, nechci. V devadesáti procentech případů to znamená, že aplikace, který fungovaly, jak jsem potřebovala, budou vypadat úplně jinak a fungovat nebudou vůbec. Taky budu muset běžet pro nabíječku, protože aktualizace nemůže probíhat bez zdroje - jako proč sakra?! - a jako vrchol všeho zjistím při měsíčním vyúčtování, že to čas od času nezvládá ani bez ňákýho toho dolaru. Takže ne, nechci aktualizovat svůj systém, mám ho ráda prehistorickej. Najdi si jinej koníček, počítači.

5. doporučený psaní
Ta základní myšlenka je dobrá. Ale u ní to končí. Svoje zkušenosti s Českou poštou už jsem párkrát sdílela a nebylo to nic, co by si dali za vizitku. Do měsíce mi přijdou obvykle tři čtyři doporučený psaní. A ve velký většině případů není nikdo doma, takže ve schránce zůstane jen lístek od rekomanda. I když je lhůta na vyzvednutí obvykle docela dlouhá, člověk se někdy ocitne v situaci, že prostě nemá kdy na tu poštu zajít. A tady leze na povrch celý kreténství naší slavný pošty. Přestože je na zadní straně vyrozumění o zásilce napsaný, že ji může vyzvednout kdokoliv, kdo ten papír drží v ruce, když pro to pošleš bráchu nebo mámu, na poště je megera za přepážkou bez pozdravu pošle do zadních dveří, čímž nemyslím sklad s balíčkama. Ale když za plotem vedle vidí pošťačka sousedku, tak jí zásilku klidně nechá převzít. Pohoda ne, je to jen doporučeně. Když se k tomu pak konečně dohrabeš, zjistíš, že to důležitý psaní je nějakej stupidní katalog nebo smlouva na novej tarif nebo kreditku, kterou rozhodně nechceš podepisovat. Prostě doporučený paní, to nejsou žádný skvělý zprávy.

6. pilates
Protože jsem začala zase běhat, potřebovala jsem najít ještě nějakou aktivitu na protahování svalů, páč moje nohy nechápou moji snahu udělat je štíhlejší, ale nesmyslně nabíraj svalovou hmotu a tvářej se potom mužně. Protože pilates je děsně vychvalovanej modelkama, tak mi to přišlo jako dobrej nápad. Ale... pilates je hroznej voprus!

7. sluchátka
Protože:


Prostě zlo. Zlo. ZLO.

26. srpna (kecám, listopadu)

Žito je fajn, když neni 44, ale upečou se z něj sušenky, fagyo. Takže ne všechno zdravý je hnusný. A zlepšuje i fakt, že v srpnu je na čase vytáhnout šálu a čepici, pokud si chceš sednout na terásku a nechat se políbit slaným vzduchem. A pak si užívat, jak se ti při každým nádechu nosní dírky snažej přilepit k sobě.

Ale až na drobnou nepřízeň počasí se vžívám do nový role zodpovědný human being a docela se mi to líbí. Respektive překvapuju sama sebe, protože mi ještě nikdo neřekl ježišmarjá, co to děláš a nevolal policajty. Tož teda dobrý. Jen vytvořit jakýs takýs režim je boj. Prázdniny u konce, realita všedních dní se kvapně blíží a já při pondělku vstávám ve dvanáct a následující ve čtyři ráno, abych se ve středu vyhrabala z postele ve tři odpoledne. A v tomhle teda piš, barde, střádej, až budeš mít první milión, postavíš si ten vysněnej dům (tak jsem skromná!!) a pak mě ani deštivá obloha neomrzí, ale najít si ten čas a psát, toť cíl ve hvězdách.

Jdu si vsadit. Miliony.

PS: Domácnost, kde nemůžeš svobodně v šupleti uchovávat marihuanu, není domovem. It's unfair.

I'm slutty but I'm a good person

Chtěli jsme bejt milovaný a taky milovat. Někdy až moc, za každou cenu. Jenže jsme se jenom minuli. Nebylo toho dost, abychom se mohli vydat společnou cestou. Zbyly slzy nebo sentimentální úsměv na rtech. Příběhy, který mohly a nemusely mít význam. Ale staly se a já nemám proč litovat nebo proklínat svět. A hlavně - nemám se za co stydět.

Že občas je srdce rychlejší než mozek, s tím už jsem se nějak smířila. Třeba když jsem utíkala uplakaná a ponížená deštivou Prahou, protože jsem si myslela, že jsem našla spřízněnou duši a přitom to byl jen sportovní sběratel kalhotek. Nebo tenkrát v létě, jak jsem dávala až přehnanej význam romantický písničce, kterou mi poslal nešťastně ženatej krasavec (ne, nerozvedl se, jak sliboval). Když jsem se schovávala na chalupě v Jizerkách, protože jsem měla tak obrovskej strach znova se vidět s tím nejhezčím německým klukem, protože je to cestovatel a v ňáký vzdálený budoucnosti by se mohlo stát, že by potkal sexy míšenku a už by se mi třeba nevrátil... Jo, jsem chytrá jako rádio, pokud jde o jiný. Neskromně si dovolím tvrdit, že umím poradit a často vybičovat k pokroku. Jenže co uplatním u jiných, na sebe aplikovat nedokážu. A tak se znova a znova zamilovávám, abych po večerech brečela v peřinách. Věřila jsem pokaždý, že to není jen tak. Že to jsou velký lásky, hned od první minuty. Haleluja. Kde je jim konec...

Bylo by vážně jednoduchý a příjemný hodit to na zlý lidi nebo nepřející osud, tomu ale nevěřím. Nemohly za to zlý duše, jen jsme prostě měli jiná očekávání. Nebo možná roztříštěný srdce, který nevěděly, jak se s tou bolestí vypořádat. Nebyla jsem vždycky svatá, uměla jsem kousnout. To mi pak zničeho nic začaly chodit zvláštní pozvánky na výlety a večeře, načež jsem po krátkém výzkumu našla svůj profil na stránkách eskortní agentury. Nejspíš jsem někomu vzala iluze a bodla dýku do zad.

Možná jsme se taky potkali ve špatnou dobu na špatným místě. Potom zůstal na srdci někdy malej, jindy větší šrám. Ale čas je hojí. Často se přistihnu, jak se jen tak usmívám při vzpomínce na hezký chvíle. Ty z momentů, kdy jsem byla dole, postupně mizí v šedavý mlze. Řekla bych, že je to velkej dar, moct se časem prostě odrazit a neztrácet víru. Přála bych každýmu utrápenýmu bláznovi, aby odpouštěl tak lehko jako já. I tomu hajzlovi, co mě chtěl prodat arabským šejkům nebo kdo si to asi tak objednává na mecheche blonďatý český holky. A přála bych úplně všem, aby se na svět dívali bez předsudků a hlavně z tý optimističtější stránky. Protože i když jsem pro lásku, tu obrovsou pitomou lásku někdy promiskuitní coura, jsem prostě dobrej člověk.

17. srpna

Zdravý jídlo nemůže bejt dobrý jídlo. Proto jsem po sto padesáti pokusech udělat dobrý a přitom zdravý smoothie hodila zástěru do kouta, nazula růžový tenisky a užívám si výhled. Liberec je zataženej a monotónní, což je dost fajn, tak moc, že jsem místo nakupování vyrazila k Ještědu, sledovat ty panoramata, ha! Sleduju, kochám se a slavím, protože jsem prodala prvních sto triček, takže jsem dostala smlouvu.

Ale ne že bbych se předřela. Tlačej mě termíny na dva projekty, do kterých jsem se pitomě uvrtala, no výsledky jsou asi tak nulový. Nejsem schopná napsat něco solidního, po čtyřech hodinách, o kterých jsem se v Murakamiho běhacím něcojakodeníku dočetla jako nutným minimu pro spisovatelův rozvoj, konči veškerá snaha v koši. Duh. Aspoň teda anglickej certifikát jsem zdárně dotáhla, pech je, že nemám s kým anglicky konverzovat (jeden by čekal, že obsluha v kavárnách a restauracích bude ňákej ten cizí jazyk ovládat, ale marná snaha). Tak si anglicky povídám pro sebe a nebo přemejšlím, páč génius si dycinky poradí.

Je škoda, že Hubáčkův rotační hyperboloid šedne a pelichá. Ohavný nákupáky se pýří pod novou fasádou a geniální vysílač vadne. Je mi to líto pokaždý, co se tu otočím. Pro mně to není jen studenej kus plechu, ale takovej homecoming checkpoint. Když jsem byla malá, dychtivě jsem na konci každý cesty za kopce čekala, až se konečně objeví na obzoru a já budu moct vykřiknout: "Jsme doma!" a pak už jsem ani tak malá nebyla, ale stejně mi ten pohled udělal pokaždý radost.

Večer fakt budu skoro pracovat. Napíšu aspoň tři normostrany. Fakt jo. Určitě. Možná.

Víš, tati

Některý studie říkají, že vztah mezi otcem a dcerou je nejhlubší pouto, jaký může vzniknout. Kdykoliv na to narazím, jen smutně přeskočím na jinou stránku. Pamatuju si docela dobře ten den, kdy sis sbalil věci a odešel. Jeli jsme s tebou tenkrát k frýdlantský babičce a tys nás ujišťoval, že to bude dobrý a že v létě pojedeme na dovolenou. Pamatuju si, že jsem tomu věřila jako svatýmu slovu. Ale už ten den jsi byl tak trochu pryč.

Když jsem se narodila, napsal jsi mi do alba pár řádků. Začínaly laskavým a něžným "Můj kocourku stříbrný, ..." a stejně jako v tom autě jsi sliboval, že mě neopustíš a budeš na mě myslet, ať budeš kdekoliv. Posledních deset roků jsem se na ten libozvučnej text nedokázala podívat, aniž bych neplakala. Jo, slibovat ti vždycky šlo. Že pojedeme k moři. Že mi koupíš lyže. Že na léto pronajmeš chatu. Že zavoláš. A já jsem čekala a doufala. 

Postupně jsem si začala zvykat, i když ve mně pořád svítila jiskřička naděje, že tentokrát už to určitě bude pravda. Přes všechny tvoje bezohledný výmluvy jsi mi totiž každej den chyběl. Akorát že člověk časem otupí. Nebyl jsi na věnečku, na maturitním plese ani na imatrikulaci. A jak jsi mi volal, že měl děda infarkt... chtěla jsem ti říct, že tě mám ráda. Jenže tys zavěsil v půlce věty. Všechno jsem to obrečela. Stejně jako dnešek. Ale najednou mi došly slzy, přešel mě vztek a ukřivděnost mi přišla k smíchu. Nemáš právo mně nebo Vítkovi cokoliv vyčítat. Nemáš právo poučovat mamku o výchově. Sám jsi otočil záda a přestal se angažovat a teď už je pozdě probudit se a chtít nás vychovávat. Přála bych si, aby sis jednou uvědomil, že to nebyl svět, kdo ti naházel klacky pod nohy, ale ty sám. Všichni musíme nést důsledky za svoje činy. Jinak se může stát, že až se příště podíváme do zrcadla, uvidíme obraz, co nás k smrti vyděsí. 

Nevím, proč se pořád cítíš tak strašně ukřivděně. I přesto, jak moc jsi nám ublížil, nikdy jsem tě nevinila za špatný věci, co mě potkaly. Vždycky budeš můj otec. Jen prosím buď taky táta. 

... jenže ty to neumíš.