Podzim

Moc optimismu škodí. Opakuje se to každej říjen. Je mi nevysvětlitelná zima, na těle, na duši, na srdci. Chci zmizet, daleko, téměř od všech, od všeho, do vřelý horký náruče, co mě ochrání.

Lidi okolo jsou tak hrozně šedý, nevýrazný a polomrtvý. A nechápavý. Potácím se tu jako cizinec, podivín v černým plášti ve městě, kde všichni nosí rudou. Ne, nepatříme sem, máme být jinde, jenže nemám mapu ani kompas, zato mám strach, tolik se bojím. Strach je prý dobrá věc, jen hlupák nemá obavy. Nejsem hlupák. Jenže strach taky brzdí, brání v rozletu, mám vůbec ještě křídla? A přitom se nestalo nic hroznýho. Večer jsem se měla bavit, ale nevyšlo to, poslední dobou skoro nic nevychází a většinou se tomu zasměju, ale dneska už se smát nemůžu, protože je toho najednou moc. Kapka ke kapce a najednou máš jezero a někdy plaveš a jindy prostě už nemáš dost síly a tak jenom ze zvyku kopeš nohama, aby ses netopil jak idiot.

Utíkat, utíkat pryč, vzít tě za ruku a najít jinej svět, svět, kde budeme doma, naše místo, naše pravidla, láska a štěstí a klid, ticho, tolik potřebuju slyšet vítr, svítání, cvaknutí klíče a tikot hodin místo výčitek a všemožnejch poledů, který nechápu. Připadám si jako nomád křižující nekonečný písky. Domove, kde ležíš? Kdy už ochutnám tvoje teplo, tvoje láskyplný sevření?

Snad nikdy jsem si nepřipadala tolik osaměle. Dneska mi není dobře v chlupatý růžový dece a jako by se něco zlomilo, mám pocity, že už mi v ní nikdy dobře nebude. Ta zima je moc hluboko. Musím se zvednout a jít. Vzít tě za ruku a najít domov. Musíme žít. Miluju tě nadevšecko.

Hrozně bych se zkouřila, ale nemám papírky. Jsem moc nóbl než zabalit do novin. Zase jsem o třicet pět dní starší.