My versus oni

Když mě v půl druhý ráno vzbudila zpráva, že kamarád Dorian z Paříže je v pořádku, jen letmo jsem se usmála s myšlenkou nad další divokou noční jízdou a znovu se zasnila. V ranním světle už bylo všechno jinak. Včerejší útok v Paříži je odsouzeníhodnou tragédií. Bohužel ne první a nejspíš ani poslední tragédií. Mám vztek, že se to stalo, myslím na všechny, kterých se to dotklo, děsí mě, že nevím, co dělat, jak tomu zabránit. Přesto dám za chvíli prádlo do pračky a budu pokračovat v běžným programu dne, jen tentokrát budu u zpráv brečet trochu víc. 

Samozřejmě vševědoucí génius na sociální síti i populistickej politik v televizi zoufale honící podporu u plebsu už řešení má a vlastně to všechno říkal, že jo. Uprchlíci, Obama, Merkelová, EU, muslim, Západ, pořád dokola a já si zase říkám vážně, to jste lidi? a někdy ksindle komunistickej, ty budeš kázat o demokracii a svobodě? a jindy se jenom tiše stydím, že je vůbec znám a doufám, že už se nepotkáme v tomhle ani příštím životě.

Je pro mě zarážející, jak snadno člověk propadne dojmu, že pokud se podobný neštěstí stane ve jménu víry, musí se proti ní bojovat, netolerovat ji, zničit ji. Protože je špatná, nenávistná, jiná., přičemž strach z neznáma klidně donutí člověka vzdát se části svobody, po který nedávno zběsile volal. Ne, terorista nejedná ve jménu Alláha, jen se za něj zbaběle skrývá při ukájení svejch vlastních zájmů. Stejně jako křižáci nedrancovali svět s požehnáním Krista. Je klidně možný, že kdyby nebeskej soud fungoval jako Štrasburk, podali by žalobu za urážku na cti. Tohle dalece přesahuje rámec víry, která je jen chabou omluvou pro to, že se někdo chová nelidsky a bezostyšně v honbě za mocí. A o moc jde především. 

Vždycky se najde skupina Konvičků a Okamurů s vlastní pravdou, mávající vytrženýma pasážema z Koránu, neochotná k diskusi, arogantní, krutá a rochnící se v obavách, který rozpoutala. Blbci, co naletí na hoaxy dvanáctiletých kluků, který si akorát chtěli vydělat na iPhone aniž by vzali v potaz, kolik bolesti můžou vyvolat. Mějme na paměti, že jsme lidé, bez ohledu na víru, barvu pleti, pohlaví, orientaci, jsme lidé bez ohledu na národnost, jsme lidé a proto by nám měla být lidskost vlastní. Bránit se nenávisti nenávistí není cesta, jak z toho ven. Tolerance přitom neznamená rezignovat a nechat prostor anarchii, jak prezentují dementi a populisti, tolerance je hlavně uvědomění si vlastních hodnot a jejich následná ochrana a zároveň otevřenost, posun.

Nemůžeme čekat, že se svět přestane vyvíjet, že to bude pořád stejný jako v osmadevadesátým, předloni nebo včera. Jsme předurčený k multikulturnímu prostředí od doby, kdy se člověk začal rozhlížet kolem sebe. Mějme otevřený nejen oči, ale taky srdce. Nejsme my a oni. Všichni jsme MY, lidi.

Mír s tebou, Paříž. Mír s náma všema.