A taky píšu, protože furt můžu

A někdy nepíšu, nepíšu celý měsíce, protože zrovna nemam můzu a bez můzy to celý kulhá a postrádá jakejkoliv smysl. A pak zas začnu.

Hrozně jsem zmoudřela. Proto jsem až na Alžbětu všechno smazala a začínám znova a jinak, líp, šťastnejc. Samozřejmě budu i nadále používat spoustu sprosťáren, ale teď už to bude uplně jiná liga!
Došlo mi teprve nedávno, že aby byl člověk šťastnej, potřebuje k tomu jen sebe. Jakože ne, že by se měl zavřít v chatrči na pustym ostrově (i když...), jen prostě musí chtít bejt šťastnej. Strávila jsem spoustu času čekáním na někoho jinýho, ať už to byly kámošky, který měly čas jen když jejich blbeček vypadnul ven s klukama nebo moje expresní lásky, po kterých jsem za měsíc ani nevzdechla... A i když bylo hrozně fajn vysedávat důlek v hospodě s klukama z kapely (a jako jsou furt lepší a lepší, choďte na koncerty!), jsem ráda, že víkendy dávám bez piva a kocoviny v závěsu.

Takže jsem si řekla, že budu šťastná a budu dělat jen věci, který mi to nezkazej a když mi někdo jinej bude chtít zkazit náladu, podívám se na něj, jakože je mrtvej, blbečka mrdat do ouška a půjdu dál a vono to celý funguje. Síla mysli, neasi (škoda, že ji nedokážu aplikovat na odstavení masa z talíře, na druhou stranu, byly by pak moje dny stejně šťastný?) a žádný drogy ani vodky.

A venku je hezky, tak se jdu oblíct, sednout si na náměstí a s hrnkem kávy se posmívat lidem, jak nemaj vkus a jsou marný. Hrozně jsem zmoudřela! Pac a pusu, Len