26. Prosinec

Moje babička dnes ráno zemřela. Babička, kterou si pamatuju z dětství ovšem zemřela už o několik měsíců dřív. Při poslední návštěvě v nemocnici se na mě dívala z bezpečí postele čistým pohledem aniž by měla sebemenší tušení, kdo jsem. Možná zdravotní sestra, možná zbloudilý duch minulosti. Občas odpověděla na otázku, ale taky to mohla být jen ozvěna.

Nepropadám záchvatům pláče, jen je mi zima a prázdno. O smrti toho vím málo, moc se o ní nemluví. Doma, ve škole ani v hospodě. Jednou jsem byla na pohřbu. Pohřeb mě děsí. Bude tam otec, se kterým nemluvím a nehodlám na tom nic měnit. Připomíná mi náhrobní kámen. A já jsem moc mladá na to, abych se nechala pohřbít tíhou cizích vin a neschopnosti vyrovnat se s problémy, které jsem nezpůsobila. Kéž bys konečně pochopil, že v mém životě už nemáš místo. Chci být šťastná, mám právo být šťastná. A ty to štěstí dusíš, škrtíš, šlapeš po něm a nakonec ho popliveš, protože máš komplex ze své malosti a ubohosti. Čekala jsem spoustu let, teď už nemám čas ani chuť.

Doufám, že tam se mnou bude brácha. Potřebuju, aby tam byl se mnou.

Přátelé

Jak roky plynou, vaše řady řídnou, ale o to jste mi cennější. Ne snad, že by se událo tolik smutných konců, jen jsem si postupně uvědomila tu nevyčíslitelnou hodnotu přátelství. Už to není o množství společně strávenýho času, nebavíme se spolu, protože musíme nějak přežít osm hodin v jedný místnosti, ale protože se chceme znát. Sdílíme názory, vzpomínky, láhve, smích i pláč a někdy se štveme, ale vždycky na sebe nakonec nedáme dopustit. Odpouštíme si, nesoudíme se a hlavně se spolu máme dobře, i když si toho třeba moc neřeknem a jenom tak pijeme poháry rumu vody.

Někdy spolu trávíme moře času, jindy se nepotkáme měsíce, ale věřte, že na vás myslím každej den. A děkuju bohu, že jste. A že se neptáte proč, ale jak se cítíš? a stojíte při mě, když mám blbý nápady. Že mi napíšete, ať jdu ven, i když předem víte, že nedorazím. Že když s váma po boku potkám známý, který nemám ráda nebo mi jsou ukradený, takže jim záměrně lžu o svým životě, tak mě v tom podpoříte, jako by se nechumelilo. Děkuju, že máte o půlnoci čas poslouchat nebo číst můj tříhodinový monolog. Děkuju, že se o půlnoci rozhodnete svěřit mi svoje útrapy ve tříhodinovým monologu. 

Děkuju, že mě necháte vzít si jednu cigaretu, protože já nekouřím, tak proč bych si kupovala krabičku. Děkuju, že si děláte srandu z mýho Instagramu jenom když s váma nejsem a že tolerujete moje umělecký fotky hrnků a sklenic, pro který vám manipuluju s věcma na stole nebo případně vás nutím přesedat si a tvářit se líp. Děkuju, že máte pochopení pro to, že jsem na vás někdy ne úplně milá.

Děkuju, že mi nedáváte dobře míněný rady. Děkuju, že jste a že mě hlídáte, aniž byste mi dávali najevo, jak jsem nekompetentní idiot, tak, jako to někdy dělá moje rodina. Mám vás ráda, L.

Otázky, který si nezaslouží odpověď

Ne, že bych byla ráda nepříjemná. Jen se prostě někdy lidi ptaj jak idioti a to je potom těžký se ovládat. Vlastně je to takovej návod, jak se neodrovnat hned po pěti vteřinách. Poděkujte mi později.

- Ty jo, ty ještě žiješ? (Ne, ty vole. To jsou hlasy ze záhrobí. Gratuluj si, seš teď médium...)
- Jak ses vyspinkala?
- Ty umíš udělat webovky, jo?
- To jdeš v tomhle?
- Už zase máš jiný vlasy?
- K čemu potřebuješ tolik bot?
- Proč se s nima bavíš?
- Jíš vůbec něco?
- A co se ti na nich líbí?
- Proč jdeš zase cvičit, dyť vypadáš dobře?!
- Nepiješ toho kafe nějak moc?
- Kdy se zase potkáme?
- Bodíky sbíráte?
- Nechceš si vzít pohodlnější boty?
- Proč nechceš koukat na GoT?
- Ty nemáš ráda Lipa?!
- Občanku máte?
- A to ti nevadí, že na tebe takhle zíraj?
- My karty neberem, to u sebe nemáte hotovost?
- A proč taxíkem, napíšu kámošovi, ne?
- Máte čas na krátký monitorovaný rozhovor?
- A jakej styl hudby teda posloucháš?
- Jaký seš znamení?
- Kuk?
- Co to máš zas na puse, není to moc výrazný?
- A co budeš dělat, až tady lidem budou uřezávat hlavy?
- Proč mi nechceš dát svoje číslo?
- To se nestydíš?
- Bylas?

Mrdat do ouška. JUST. DON'T. ASK.