Přátelé

Jak roky plynou, vaše řady řídnou, ale o to jste mi cennější. Ne snad, že by se událo tolik smutných konců, jen jsem si postupně uvědomila tu nevyčíslitelnou hodnotu přátelství. Už to není o množství společně strávenýho času, nebavíme se spolu, protože musíme nějak přežít osm hodin v jedný místnosti, ale protože se chceme znát. Sdílíme názory, vzpomínky, láhve, smích i pláč a někdy se štveme, ale vždycky na sebe nakonec nedáme dopustit. Odpouštíme si, nesoudíme se a hlavně se spolu máme dobře, i když si toho třeba moc neřeknem a jenom tak pijeme poháry rumu vody.

Někdy spolu trávíme moře času, jindy se nepotkáme měsíce, ale věřte, že na vás myslím každej den. A děkuju bohu, že jste. A že se neptáte proč, ale jak se cítíš? a stojíte při mě, když mám blbý nápady. Že mi napíšete, ať jdu ven, i když předem víte, že nedorazím. Že když s váma po boku potkám známý, který nemám ráda nebo mi jsou ukradený, takže jim záměrně lžu o svým životě, tak mě v tom podpoříte, jako by se nechumelilo. Děkuju, že máte o půlnoci čas poslouchat nebo číst můj tříhodinový monolog. Děkuju, že se o půlnoci rozhodnete svěřit mi svoje útrapy ve tříhodinovým monologu. 

Děkuju, že mě necháte vzít si jednu cigaretu, protože já nekouřím, tak proč bych si kupovala krabičku. Děkuju, že si děláte srandu z mýho Instagramu jenom když s váma nejsem a že tolerujete moje umělecký fotky hrnků a sklenic, pro který vám manipuluju s věcma na stole nebo případně vás nutím přesedat si a tvářit se líp. Děkuju, že máte pochopení pro to, že jsem na vás někdy ne úplně milá.

Děkuju, že mi nedáváte dobře míněný rady. Děkuju, že jste a že mě hlídáte, aniž byste mi dávali najevo, jak jsem nekompetentní idiot, tak, jako to někdy dělá moje rodina. Mám vás ráda, L.