26. Prosinec

Moje babička dnes ráno zemřela. Babička, kterou si pamatuju z dětství ovšem zemřela už o několik měsíců dřív. Při poslední návštěvě v nemocnici se na mě dívala z bezpečí postele čistým pohledem aniž by měla sebemenší tušení, kdo jsem. Možná zdravotní sestra, možná zbloudilý duch minulosti. Občas odpověděla na otázku, ale taky to mohla být jen ozvěna.

Nepropadám záchvatům pláče, jen je mi zima a prázdno. O smrti toho vím málo, moc se o ní nemluví. Doma, ve škole ani v hospodě. Jednou jsem byla na pohřbu. Pohřeb mě děsí. Bude tam otec, se kterým nemluvím a nehodlám na tom nic měnit. Připomíná mi náhrobní kámen. A já jsem moc mladá na to, abych se nechala pohřbít tíhou cizích vin a neschopnosti vyrovnat se s problémy, které jsem nezpůsobila. Kéž bys konečně pochopil, že v mém životě už nemáš místo. Chci být šťastná, mám právo být šťastná. A ty to štěstí dusíš, škrtíš, šlapeš po něm a nakonec ho popliveš, protože máš komplex ze své malosti a ubohosti. Čekala jsem spoustu let, teď už nemám čas ani chuť.

Doufám, že tam se mnou bude brácha. Potřebuju, aby tam byl se mnou.